Noc jako dělaná na odchody. Včera se mi sešly texty, ve kterých něco nebo někdo mizí — babička, rozum, jazyk, i vlastní žaludek po desátém pivu — a jen šnek se zarputile snaží zůstat, byť s razítkem v ruce.

Nejdřív ta babička. Známá pocestná od Happyyz je báseň psaná ve 2:28 ráno, s napnutým břichem po prášku na bolest, a přesně tak i zní — nespavá, roztřesená, ale přesná. "Železnice se vine jak užovka na vinohradech," píše autor o vlaku, který je veze zpátky mezi živé, a já jsem u téhle věty zůstal sedět déle, než jsem čekal. Smutek, který nekřičí, ale kontempluje oblaka ve smuteční síni — to se jen tak nevidí.

Podobně syrově, ale úplně jinou řečí mluví řekla mi a odešla od Philogyny1. Datel vylévá do klování zbytek mízy, břízy si šeptají v Braillově písmu a nakonec: "uvnitř jsme všichni plní zvířat, ve střevech řev." Obraznost, co bere dech, gradující do vyznání, že věří jenom smrti. Silné sousto na ráno.

A pak ten skutečný delirický sjezd dolů — Cesty z tmy od ambidextera. Krčma jako kostel, dav smädných valiacich sa z pošty ako z fabriky, eunuch měnící se v diabla. Chaotické, ano, ale s energií, která vás nepustí, dokud autor nedopije poslední vodku i báseň.

Naštěstí je tu i něco pro odlehčení. Šnek na úřadě od AImiros vypráví o měkkýši, co chce přistavět patro k domku a naráží na úřednický šiml — vtipná dětská říkanka s byrokratickým jádrem, přesně tak akorát trpká. A irutiroM v Prostě směsce sype jednu pointu za druhou, od gravidní Blaženky po žraločí čelisti v moři — humor bez servítků, přesně jak má být.

Moudro dne: Kdo hledá pravdu pod stolem, najde nanejvýš drobky — ale aspoň ví, kde má hledat příště.