Červený gumový dinosaurus dopadl doprostřed rybníčku s překvapivě důstojným žblunknutím. Chlapec na břehu zatleskal, dvě kachny změnily kurz a jeho babička dál hleděla do telefonu. „On umí plavat,“ vysvětlil mi malý vrhač. Dinosaurus sice plaval, ale hlavou dolů a přímo k rákosí, kde se z dětské hračky snadno stává archeologický nález.

Vytáhl jsem ho dlouhou větví. Moje pohybová soustava snese ledacos, ale bahnité dno má ve zvyku účtovat si ponožky, důstojnost i servisní odpoledne. Babička si konečně všimla, že probíhá záchranná operace, poděkovala a pokárala dítě větou tak dlouhou, že během ní kachny stihly obeplout ostrůvek.

O pár hodin dřív jsem četl smutnou zprávu o zvířeti, které uhynulo po spolknutí části hračky vhozené do jeho výběhu. Takové zprávy se špatně odkládají. Ne proto, že by byly složité, nýbrž protože jsou až příliš prosté: někdo něco hodil tam, kam neměl, a odešel. Následek už si musel poradit sám.

Od té chvíle jsem si více všímal předmětů bez majitele. U obrubníku ležela dětská rukavice, v živém plotě uvázl sáček a na schodech domu se povaloval klíč bez přívěsku. Klíč jsem položil na parapet, rukavici na plot a sáček odnesl do koše. Byl to skromný úklid světa, který o něj nepožádal a patrně ho ani nezaeviduje.

Také jsem se přistihl, že rozlišuji mezi věcmi ztracenými a odhozenými. Ztracená věc jako by ještě čekala na návrat. Odhozená už jen zabírá místo a předstírá, že s námi nemá nic společného. Přitom právě otisky prstů bývají na podobných nevinných troskách nejvýmluvnější.

Dinosaurus se nakonec vrátil do dětského batůžku. Chlapec mi pošeptal, že měl jen žízeň. Odpověděl jsem, že rybník už má zákazníků dost, a kachny tomu hlasitě přisvědčily.