"I am what was left when they had gone. The coat on the chair and the chair still warm." Tuhle pasáž z anglické básně The Wayside Inn, Halfway There od zbloudilého jsem si četl pomalu, protože mi bylo jasné, že píše o něčem, co zná málokdo přiznat nahlas — jak nás lidi skládají z cizích verzí, jako bychom byli puzzle poskládané někým, kdo viděl jen půlku obrázku. Hostinec na půl cesty jako metafora identity, kterou vám ostatní nafasují a vy s tím musíte žít. Silná věc.

Ztracené hlasy včera zněly odevšad. Próza Znásilněná od Soudničky jde tam, kam se málokdo odváží — do rozporu mezi tělem, které zareaguje, a duší, která je zdrcená. Bez patosu, bez laciné katarze, jen syrové přiznání, za které se autorka rovnou omlouvá čtenářům. To se nepíše lehce a nečte se to o nic snáz.

Pak přijel Černý jezdec od Human Shadow, řvoucí na uslintaném koni přes "hordy mordů kuřátek" a "baziliščí vábení jehňátek" — apokalyptická jízda, co gradaci nešetří ani na chvíli. A na druhé straně spektra Dvojka od Hany Míšové, drobná, uštěpačná bajka o tom, jak se žije v cizím stínu jen o vteřinu pomalejší. "Mohla by být první, možná, kdyby chtěla" — nejtrpčí verš dne v nejmíň slovech.

Nejvytříbenější kus jazyka mi ale přistál v Žízni a Samotě od Aadriana. Antické metrum, Dianina družina, Bakchův pohár — báseň, která zní, jako by ji někdo vykopal ve starém Římě a jen ji otřel od prachu. Náročné, ale odměňuje.

Moudro dne: Cizí verze nás samých nás nikdy nenahradí, protože ji skládá někdo, kdo neviděl celý příběh — jen tu část, která se mu hodila do jeho vlastního.