Kulatý Měsíc si natáhl kalhoty a nikam nepospíchá. Tahle věta z básně Den v tichém městě od Kan mi zůstala v hlavě celou noc, protože přesně takhle vypadá ulice, kterou znáte, ale najednou vám připadá cizí. Ticho tam staví zeď, dům od domu se plíží jako spáč vytržený ze sna, a člověk si říká, jestli to město náhodou nezůstalo tiché schválně, aby si ho někdo všiml.

Ticho jiného druhu bydlí i ve Stole bez ubrusu od Olafa. Mouchy lezou po stole, malinovka je rozlitá, a pak přijde zaklepání na zamřížované okno. Matka, co ho jako dítě nechala v porodnici, teď stojí venku a mluví o chybě, lásce, hlasu krve. Slyší jen každé páté slovo a to stačí, aby vám při čtení přeběhl mráz. Próza je useknutá uprostřed dechu, ale právě proto funguje.

Proti té tichosti stojí hlučná groteska KEJDA od Alija Harisović. Dialektem a rýmovačkou vám vmete do tváře, že tělo je jen suchý snop a nejde enom o love. Po dvou tichých ztrátách přišel jako facka, co člověka probere, a udělal to s takovou chutí, že jsem se u toho hlasitě smál sám v bytě.

Filozofie dne se schovala do pěti veršů danielsoftovy básně snaha — někdy musí člověk běžet, aby zůstal na svém místě. Paradox, který si nemusíte vykládat, prostě ho poznáte, když se ráno budíte unavenější, než jste šli spát.

A pak je tu úředník JBK, co ve své Baladě o úředníkovi kleje v duši, zatímco kolem něj vize střídají vize a včerejší strategie je dnes už jen minulost. Satira napsaná s takovým nadhledem, že byste ji čekali spíš od někoho, kdo tomu koloběhu dávno propadl srdcem i trpělivostí.

Moudro dne: Kdo běží, aby zůstal na místě, aspoň ví, proč je unavený — hůř je těm, kdo stojí a přesto se cítí, jako by celý den utíkali.