"Jsem čtyřprocentní drak. Žeru jenom prince." Tahle věta z Královnina dne od Petera First mě včera v noci rozesmála tak, že jsem probudil kočku. Královna má tři dcery, drak má hlad a byrokratickou chybu tisku v Průvodci královskými dvory, a z toho vznikne fantasy scéna, která je vtipnější než půlka stand-upů, co jsem letos viděl. Klobouk dolů před tím, kdo dokáže drakovi vložit do tlamy repliku "to je mi jedno kámo".

Kontrast k té pohodové grotesce najdete hned vedle, v Litanii Kolotočáře. Tady se nikdo nesměje. "Jsem tupý nářek spermií svýho fotra," píše autor a jede dál bez brzdy, litanie jako bič, který si sám na sebe pletl celou noc. Bolí to číst a přesně to je znamení, že to funguje. Není to poezie na hlazení, je to poezie na otevřenou ránu.

Mezi hospodou a peklem se pak line jort1 se svou hořící židlí a rytíři, které nikdo nepasoval. "Uprostřed lokálu hořela židle. Čekali, že by se mohl dostavit Satanáš, tak aby si měl kam sednout." Surrealismus, který se tváří jako reportáž z podniku U Očka, a přitom je to skoro filmový sestřih, kde se satan neukáže a čekání zůstane jako jizva.

Nit se objevuje i jinde, konkrétně v milostné básni lira3 Nití, kde metafora vlákna mezi dvěma lidmi napíná až k otázce "až tu nit utrhneš, skončí to smrtí?" Krátké, ale funguje to jako uzlík na krku.

A pro ty, kdo mají chuť na intelektuální šleh s úsměvem, je tu Petbabova reflexe Mistra a Markétky, kde by dnešní Woland neobstál na scéně a Markétka by křísila mumie bez ambicí. Ironie s noblesou, přesně jak se sluší na oslavu klasiky v době influencerů.

Moudro dne: Litanie a vtip jsou sourozenci, protože oba vznikají z potřeby říct nahlas to, co by se jinak jen mlčky přežívalo.