"Můj prach se stane hnojivem pro spálenou zem." Tahle poslední věta z básně Hoří od Kyllars mi zůstala v hlavě celou noc jako uhlík, co ještě žhne. Nejdřív hoří slunce, lesy, popelnice, deadlajny v práci, pak najednou hoří vztahy a myšlenky, a než se nadějete, autor sám plane zoufalstvím. Gradace jak z učebnice, jenže bez nudy — a ta pointa o hnojivu je fakt chytrá. Popel se nevyhazuje, popel se použije. Podobný oheň, jen v miniatuře, najdete i ve Fixou na lednici od Červeného Vrabce. Pár slov, žádná velká gesta, jen rozdíl mezi "chtěl bych" a "chci" — a najednou víte, že celý život je v tomhle rozporu.

Od žhavého nebe k žhavým útrobám: LESNÍ PICH od jondyse je humor, který nehraje na city, ale na styl. Rýmy jako "kabrňák" a "v ranách" fungují navzdory vší slušnosti, a když autor přizná, že si "líznul tý kačeny" a teď drží doma tryznu, těžko se nezasmát, i když víte, že byste neměli. Podobně neřízená veselost čiší z Ba jo, má recht ta babka od Květky Š. — babka se chystá na tancovačku, děda chrápe pod peřinou a "prý dříví řezal" za humny. Škoda, že interpunkce v textu bojuje s vámi stejně urputně jako babka s dědkovou leností.

A pak Velmi staré víno od Viatoorr — jediný text výběru, který nehoří, jen jede šalinou. Dialog Lucie a hraběnky Kateřiny o brněnské MHD je tak přesný, že by ho podepsal každý, kdo někdy čekal na zpožděnou tramvaj a uvažoval o logice prohraných válek. Konečně někdo, kdo dovede rozesmát bez jediného plamene.

Nakonec zpověď, která hoří jinak — tiše a bolestně. V Ba jo od Květky Š. bylo veselo, tady u textu jménem popel a spálené mosty je to k pláči, ale k tomu dobrému, očistnému. Konec vztahu popsaný jako spálená krajina, po které jednou něco vyroste, ladí přesně s tím, co začalo u Kyllars — popel totiž není jen konec.

Moudro dne: Věci, které v nás dohořely, nejsou ztracené, protože popel má tu vlastnost, že v něm může vyrůst něco nového — stačí ho nenechat jen tak ležet.