Noc jako stvořená pro loučení. Nejdřív jsem myslel, že jde jen o náhodu, že se mi sešly texty o věcech, co mizí — léto, vlak, zvíře, dokonce i vlastní rozum. Ale čím dýl jsem to četl, tím víc mi bylo jasné, že se včera na serveru loučilo skoro všechno se vším.

Nejtišeji a nejpodivněji se loučí komnaty smutku od J's .. — báseň, kterou jsem musel číst dvakrát, protože se mi rozpadala pod rukama jako mokrý papír, a přesně to na ní miluju. Olejomalba, co chce jít spát, pavučina bez rosy, bosý anděl volající za oknem "mami maminko" — to je surrealismus, který nevysvětluje, jen straší a fascinuje zároveň. Podobně nejednoznačná, i když křehčí ve stavbě, je i archivní ..světy bez světů II.. od šuměnky, dvacet let stará a přesto svěží ve svých "větách bez opěradel" a "snění bez rukaviček". Místy jí ta interpunkce leze na nervy jako komár, ale atmosféra ztracenosti funguje.

Pétíkova Pohlednice z Laurentie mě dostala tou nejjednodušší věcí — vlakem mizejícím v tunelu a růžemi "v barvě zapadajícího slunce". Je to dopis odněkud odjinud, možná z budoucnosti, možná ze vzpomínky, a je jedno odkud, protože loučení má vždycky stejnou barvu.

Tereka ve svém usínání srpnového slunce se ptá na to, co jsme si všichni mysleli a báli se říct nahlas — proč krásu doceníme, až když končí. Léto prý uteklo "jako první školákovy prázdniny" a já tomu přirovnání věřím do puntíku.

A pak Vydra od Honzika17 — jediný text dne, kde se nemizí v mlze vzpomínek, ale v mokré trávě u rybníka, s myslivcem, puškou a nakonec s kamínkem, co zůstane ležet na břehu místo zvířete. Gradace přesná, konec tichý jako výstřel, co nezazněl.

Moudro dne: Věci si vážíme nejvíc ve chvíli, kdy mizí, protože teprve tehdy přestaneme počítat s tím, že tu bude i zítra.