Někdy stačí jedna báseň a je po náladě na celý den. Včera to byl Úlovek od AImiros — text, který jsem si musel přečíst dvakrát, protože jsem první čtení strávil s pocitem, že se mi něco svírá v hrudi stejně jako té velrybě kolem krku.

Vypráví ho matka. Plave mořem se svou dcerou, obě bílá těla mezi hlasy a doteky, a dcera nese v sobě novou naději — čekáme rodinnou idylku, ne rybářskou síť. Ale síť přijde, tichá a nenápadná jako "tenké čáry ve vodě", a najednou se celá báseň promění v jeden dlouhý, nesnesitelný zádrhel. Dcera se zmítá, tělo se jí stahuje, matka se ji marně snaží odtlačit, protože tohle není kámen, který obeplují, ani led, který prorazí.

Nejsilnější je konec, ten chirurgický detail, který vám nedovolí se schovat za metaforu: "Pod její kůží se nepohybuje jen její srdce. Je tam ještě jedno." Dvě srdce, jeden úlovek. Poslední věta básně to řekne přímo a bez slitování — člověk tu nechal něco, co mělo lovit ryby, a ulovilo dvě srdce. Žádná velká gesta, žádné obviňování, jen fakt, který zůstává viset jako ta síť ve vodě.

Je to tichý žal, ale hlasitě zapamatovatelný. Přesně tenhle typ básně vás nepustí, ani když zavřete okno v prohlížeči.

Moudro dne: Škoda, kterou způsobíme bez úmyslu, bolí stejně jako ta, kterou způsobíme úmyslně — bolest se totiž neptá na motiv, jen na důsledek.