Noc, kdy člověk zůstává sám se svými hodinami. Přesně to jsem si včera četl v Šepotu samoty od Červenovlasky — obraz růže, na kterou nikdo nečeká, ale která přesto kvete, protože nemá na výběr. Báseň jde v gradaci: nejdřív si zvyknete na ticho, pak na tikot vlastního srdce, ale na tu poslední myšlenku, že zůstanete sami navždy, si nezvykne nikdo. Přesně tenhle poslední verš mi nedal spát.

Podobně úsporný, ale úderný obraz nabízí Frr v houpacím koni — dítě sleze z houpacího koně a najednou zjistí, že houpat ho začal celý svět. Ten kůň zdřevěněl, ale houpání nekončí, jen se změní v něco většího a míň hravého. Pár veršů, jedna rána.

Ma-yo jde v díle Věc, která mizí po pravdě jako po břitvě — doslova píše, že „je jako břitva, co do masa pálí“. Sevřený rým, gradace od bolesti k osvobození a zpátky k tíze, a nakonec zjištění, že pravdu jsme vyměnili za pohodlné lži. Nic laciného, jen čistá řemeslná práce s obrazem.

Philogyny1 v básni řekla mi a odešla jde úplně jinou cestou — asociativní, syrová, plná zvířat uvnitř nás a listů, co šeptají v Braillově písmu. Nesnaží se nic vysvětlit, jen vás nechá cítit tu zimu a to odejití. A pro kontrast tu mám Na dvě noci od Reyly, prózu o dvou lidech, kteří se konečně dotknou po letech čekání — rajče ze zahrady, prasklá dlaždice, tepelná vodivost dřeva. Nejvíc zamilovaná věta dne: „Já jsem dnes poprvé bosá na podlaze a ty mi vysvětluješ tepelnou vodivost.“

Moudro dne: Samota nebolí proto, že jsme sami, ale proto, že si pamatujeme, jaké to bylo, když jsme sami nebyli.