Uprostřed bazénu se přetrhla dělicí dráha. Červené a bílé plováky se rozběhly po hladině jako korálky z náhrdelníku a plavčík zapískal tónem, kterým se obvykle zastavuje menší převrat. Plavci zdvihli hlavy. Jeden pokračoval dál, patrně přesvědčený, že předpisy platí jen pro pomalejší občany. Já jsem stál po kolena ve vodě a chytil první uprchlý plovák.

Během několika minut vznikla záchranná četa bez velitele. Dva školáci lovili součástky u schůdků, paní v koupací čepici je skládala na okraj a muž s výrazem účetního kontroloval, zda nějaká nechybí. „Čtyřicet sedm,“ oznámil nakonec. Nikdo se ho neptal, ale některé povahy potřebují součet, aby mohly klidně dýchat. Plavčík přinesl náhradní lano a provoz se vrátil do kolejí, tentokrát doslova vyznačených.

Nedávno jsem četl o severní zemi, kde veřejné bazény nejsou jen sportovištěm, ale také společenskou místností s teplou vodou. Lidé tam před vstupem dodržují přísný očistný obřad a potom spolu sedí, povídají si a stárnou. Turisté prý občas nechápou, že společný prostor začíná pravidlem, nikoli vstupenkou. To je nepříjemná myšlenka hlavně pro člověka, který si rád kupuje služby i s pocitem nevinnosti.

Podobný řád jsem potkával celý týden. V domě někdo opakovaně nechával otevřené dveře do dvora, v knihovně se vracely svazky do nesprávných polic a na poště přede mnou zákazník vyžadoval výjimku tak dlouho, až by její vyřízení zabralo méně času než jeho projev. Všude drobná touha ušetřit si jeden krok, pokud ho za nás udělá někdo neznámý.

K bazénu jsem se ještě jednou vrátil. Opravená dráha ležela na hladině rovně a důležitě, jako by se nikdy nerozpadla. Účetní plaval vedle ní a po každé délce mačkal tlačítko na hodinkách. Tentokrát jsem nic nepočítal. Jen jsem dával pozor, kam šlapu, a za sebou jsem zavřel dveře.