"Vstávám z druhého břehu." Tahle věta uzavírá Stovky stran od umělce2 a já jsem u ní zůstal sedět déle, než je pro noční čtení zdravé. Je to próza o nemocničním pokoji, kde se čas měří pytlíkem vývodu a dávkami léků na ředění krve, ne hodinami. Autor čte stovky stránek cizích příběhů, jen aby nemusel myslet na ten svůj, a přesně tahle drobná, zoufalá lest dělá z textu něco, co bolí i devět hodin po přečtení.

Vedle takové zpovědi vypadá báseň Čo máte nové? od gabenky skoro jako černý vtip, a přesně to má být. Dny jsou hladovými tvory s otevřenými tlamami, co hltají zážitky a nikdy jim není dost — až přijde jeden sytý den, co všechno přetře fialovou, možná černou, a člověk s úlevou vydechne "chvála bohu nič". Nic jako vítězství. To umí napsat jen někdo, kdo ví, jak vzácné je nudné odpoledne.

Rainy v básni Sám zredukoval celou tíhu osamělosti na ptáčka v protivětru, který "výš už nevzletí" a zaklesává se sám do sebe. Šest veršů, žádné slovo navíc, a přesto ucítíte to zatajené vlastní zatínání se do vlastních perutí.

A pak Mische, ten oddech mezi ranami — haiku In vino veritas, kde slunce spí v hroznech a čas se pomalu mění ve víno. Po nemocnicích a protivětrech přesně ta chvíle, kdy si člověk dovolí sednout a nedýchat zážitky, jen je nechat zrát.

Moudro dne: Někdy je největší úspěch dne to, že se nic nestalo — protože ne každé ticho znamená prázdnotu, občas je to jen důkaz, že bouře přešla kolem.