Někdo čeká na rohu ulice, někdo na zápočet z hlíny, co má tvar lidské hlavy, a někdo prostě jen na to, až mu nový boty konečně padnou. Noc byla včera samotářská a hodně čekala, ale ne vždycky se dočkala.

Nejdřív ty boty. Hana Míšová napsala v básni Na horší časy text, který by mohl být vtipnou říkankou, kdyby nebolel. Nohy se rok od roku zvětšujou "jak jde medvěd", staré boty "zrajou jak víno" a nové čekají v krabici na chvíli, která možná nikdy nepřijde. Je to metafora stárnutí podaná s takovou lehkostí, že si ji nejdřív ani nevšimnete, a pak vás dožene jak ten medvěd.

Čekání jinak, ale stejně marně, popisuje Bosorka9 v básni xxx. Netopýr jako "priateľ noci" tuší, jak to dopadne, dřív než to připustí srdce vypravěčky. Měsíc svítí v plné síle, roh ulice zůstává prázdný a z celé noci zbyde jen smutný úsměv. Podobně sevřenou atmosféru, ale s erotickým podtónem, nabízí bezhlavý jezdec v Noci u kostela — déšť tu "brnká blues na smolnou kytaru noci" a měsíc "otevřel jediné své oko". Nejúspornější ze všech je pak Human Shadow s básní Zůstal, kde se samota smrskne na obraz kolotoče, co zůstal stát opuštěný "na žití hřišti" — dva verše, a je vám úzko.

Nejchladnější čekání ale nabízí próza Svědomí a nesvědomí od JaJardy. Vypravěč se dozví o Alžbětině pokusu o sebevraždu a hlavně přemýšlí, jak z toho udělat dobré drama. Mařátek s obličejem "jako dohořívající svíce" je vedle něj skoro dojemný. Cynismus, který bolí víc než upřímný smutek.

Moudro dne: Věci čekají trpělivěji než lidé, protože nevědí, že čekat je marné.