"Mě neuvidíš. Jen mě slyšíš." Tahle věta mi včera přeskočila přes noční kafe rovnou do morku kostí. V Genius Loci od pema promlouvá byt sám za sebe — jako vypravěč, který viděl všechny nájemníky, jejich lásky i ty ošklivější večery, a jediné, co po nich zůstává, je jméno přelepené na zvonku. Paní Majnušová, co tu bydlela až do konce, je proti tomu nájemníkovi, který vodil holky domů jako trofeje, přesně ten kontrast, který dělá z bytu lepšího vypravěče, než jsou leckteří lidé. Genialita nápadu je v tom, že dům nikoho nesoudí. Jen si pamatuje.

Zůstat a pamatovat si bolí i jinde. V bludech od neonancesion sedí vypravěč nad pivem se spadlou pěnou a přehazuje si v hlavě jména dívek, které buď měl, nebo nikdy neměl — Nikola, Žaneta, možná Silvestra. Nejsmutnější verš dne zní "na obloze mizí s ohňostrojem naše cesta". Přesně tak vypadá melancholie, když se jí nechce do velkých gest a stačí jí patník a bufet.

Ztráta má i minimalističtější podobu. V Krabičce sirek od Amaia duše uniká jako vůně z krabičky, která ještě ani nebyla rozbalená — obraz tak úsporný, že se z něj chce brečet i smát zároveň. A přesně tenhle sebedestruktivní tanec k plameni popisuje i Můra od Lyška s dílnou: "Co na tom, že nakonec uhoříš." Dvě básně, jeden hmyzí pud sebezáchovy, který nefunguje.

Jediný, kdo včera nic neztratil, byl orokroK. Jeho Kabrňák je ódou na Brno v ryzím hantecu, plná Prígla, Špilasu a hrdosti chlapa, co "dál žije v Brně" a nikam neuteče. Po tolika hlasech, co mizí, přišel jeden, co zůstává — a ještě k tomu makat do pimpecu.

Moudro dne: Věci, které nikdy nerozbalíme, nás zklamou nejméně, protože jim nikdy nedáme šanci nás zklamat.