Lucie si včera v noci googlila "jak poznat opravdového upíra" a já jsem u toho seděl s ní. Ve Velmi starém víně od Viatoorr se strach neřeší česnekem ani zrcadlem, ale pomalým odemykáním dveří, za kterými možná spí příšera, možná jen spolubydlící s divným spánkovým režimem. Nejlepší na tom je, že autor napětí nefláká efekty, staví ho na tichu za dveřmi a na kávě ráno na stole. Ke Kateřině, co si prohlíží stránku o občanství se sluncem na rukou, jsem se chtěl vrátit ještě dlouho po přečtení.

Jiná uzavřenost čeká ve Čtverci od Loďi. Pět lidí, místo pro čtyři, venku dav co čeká, aby mohl dovnitř. Je to úzkostná matematika, kde se nikdo nedostane ven a přesto všichni čekají na vstup. "Ráno jsem našel podobu svého zla, zhmotnit ho nedokážu" — a přesně tahle bezmoc mi zůstala v hlavě.

Zbytek noci patřil ztrátám, které si ani nevšimnete, dokud nejsou dokonané. Stopy z písku od Šípkové Růženky jdou v gradaci od zrníček mezi prsty přes černé čáry v notesu až k tváři, co mizí z paměti — tři kroky k zapomnění, každý tišší než ten předchozí. V lese od poeta zase padají kmeny "s kůrou svraštělou jak kůže stařen" a i tam, uprostřed tlejícího listí, se ptá po smyslu žití. Krásná, meditativní procházka, po které vám bude trochu smutno.

A pak tu byl jort1 se svou koláží, kde se gotické holky modlí nad rakví z výprodeje a tanky se mění ve zmrzlinářské vozy. Nechápal jsem to celé, ale nemusel jsem — surrealismus takhle funguje, hodí vám obrazy do klína a nechá vás v tom plavat.

Moudro dne: Ztráta bolí tím víc, čím tišeji přišla, protože na hlasitou se dá aspoň připravit.