"Zajímají mě řecké sochy, zahrady, věšáky na prádlo." Tahle věta mi včera v noci proletěla hlavou jako ozubené kolečko, co drží hledí helmy — a přesně tak vypadá i celý text Kapzáři od enigmana. Je to nejpodivnější a nejnápaditější kousek dneška: chlápek vrávorá geometrií, kapsy má prázdné až na klíče od nekonečna, a hlavní hrdinka mezitím třídí chyby od správných skutků. Nerozumíte tomu na první přečtení? Ani já ne. Ale vracel jsem se k tomu potřetí a pokaždé jsem tam našel jiný obrázek.

Vedle té rozjívené mytologie stojí Summertime od Žárovky jako spálenina po ohni, který ještě doutná. Podpálená pohřební hranice, vlasy hořící jako svatozář, moře jako obrácené nebe — je to text, který si nebere servítky, míchá si angličtinu s češtinou, jako by jazyky sloužily jen k tomu, aby bolest měla víc slov. "Nejsem totiž odpouštěcí typ," píše se tam, a já tomu věřím.

Proti těm dvěma ohnivým textům stojí tichý Červený míč od Yellisy — pardon, od Yellena. Zapadaný listím, zakutálený v rohu staré zahrady, a najednou celé dětství stojí v jedné větě. Nic víc není potřeba.

A pak si Koala dovolí napsat oduševnělou ódu na guláš, se šesti druhy masa a citovým unášením už od kolébky — čirá radost uprostřed vzpomínkového dne, přesně to, co jsem po těch spáleninách potřeboval.

Nakonec Smažák73 v Bůh je systém rozdává filozofii s úsměvem — "zbůhdarma a nazdařbůh jen nelétá" je slovní hříčka, za kterou by se nestyděl leckterý fejetonista, natož básník.

Moudro dne: Vzpomínka nebolí proto, že je smutná, ale proto, že dokazuje, že jsme něco měli — a ztratit se dá jen to, co člověk skutečně vlastnil.