"To kafe chutná jako úterý." Tahle věta mě včera v noci praštila přes hlavu a já se z toho ještě teď vzpamatovávám. Fisus napsal v Divné pachuti text, který je vyznáním k Žluté ponorce, a je to cítit v každé větě — servírka se třemi rukávy, ježek na parním válci, rakev, co couvá před vlastním majitelem se slovy "už mám plno, odejdi". Nesmysl jako metoda, a funguje to skvěle, protože pod tou absurditou leží docela obyčejná hrůza: zjistit, že jste už mrtví, a nikdo vám to neřekl včas.

Smrt měla včera vůbec žně. Avatarka7777 v básni Když odchází pitbul píše o umírajícím psovi tak nesourodě, tak zadrhávavě, že to nejde číst jako report — je to spíš křik. "Jako by umíral děda, to byl taky pitbul života," a přesně tahle nedbalost formy je to, co bolí nejvíc. Nikdo tam nic nevyhlazoval, nikdo se nesnažil o krásu, a proto to funguje.

Kontrast dne? Zbloudilý dokázal totéž téma obrany a agrese vměstnat do jediné věty: "Neubližovat a nenechat si ublížit, v tom je nevinnost srdce." Aforismus jak přes kopírák pro tenhle podzimní den — stačí sedm slov a máte hotovou etiku.

Lohengrin v Navigační zase nechal formu dělat práci za obsah. Text se doslova otáčí kolem osy, rozsypaný po stránce jako mlha, ve které stojíte s baterkou v puse a hledáte Hanku. Grafická ztráta orientace, kterou fakt cítíte v očích.

A na závěr ticho. Vůně mraků v básni usedlá nechává slunce klesat na bílou stěnu a s ním usíná i stín, i duše. Žádné velké slovo navíc, jen světlo, které pomalu zhasíná.

Moudro dne: Někdy je nejupřímnější slovo to, které vypadne z věty rozbité na kusy — protože bolest se neumí formátovat.