Nevíš, co dokáže nasraná čarodějnice? Tahle věta mi včera vlítla do hlavy a odmítá odejít. Padá v Eleanoře od Dalibora4, v dialogu tak syrovém a slaným mořským vzduchem prosáklém, že jsem si připadal jako na palubě mezi Svatavou, kapitánem Damiánem a nešťastníkem, co si dovolil zabít krysu. Ta hantýrka je fest ostrá, ale funguje — cítíte v ní pot, dřevo i strach.

Od paluby plné nadávek k obrazům, co nedávají smysl, a přesně proto fungují. Duhová Rybička v Kopřivách a kopřivnicích servíruje šunku kvetoucí ve výloze, kečupy jako moře a rozježděné sklo, pod kterým leží deprese. Je to jako sen po přejedení, který si ale pamatujete do posledního detailu. Depresi jinak, tišeji a s chirurgickou přesností podává i Petr27 ve verších V září — rosa, která do kůže kapku po kapce aplikuje "šetrnou dávku deprese". Krátké, úderné, přesně podzimní.

Jordliana v básni Zimní jde ještě dál do tmy — do dnů, které "dospělým nocím přenechaly břímě" a lidem, co v mlze ztrácejí dech i sami sebe. Promrzlé duše jako majáky pro druhé — obraz, který si nesu s sebou celý den.

A pak je tu Miska od AImiros, která mě položila na lopatky úplně jinak. Egyptský hladomor, čtyři misky, čtyři osudy. Bratr, kterého vypravěč nenáviděl za jeho větší misku, a pak ta věta, co bolí nejvíc: "poprvé chtěl, aby ji snědl." Umírání popsané tak úsporně, že prázdná čtvrtá miska na konci křičí hlasitěji než sto stran popisu smutku.

Moudro dne: Věci, které nám nejvíc ublíží, si často pamatujeme v detailech tak malých, že by je nikdo jiný ani nepostřehl — protože bolest nemá zájem o celý obraz, stačí jí jedna miska.