"Kam ti mám psát?" ptá se Lokho hned v první větě Elegie pro nezvěstného a já se musel zastavit. Židle stojí, čaj stydne u dveří, lampa na dvoře svítí a vlaštovky odlétají s vroucí zprávou, že klíč leží pod kamenem. Dlouho jsem nečetl smutek, který by byl takhle přesný a přitom nekřičel. Poslední verš o světle, které se zhasnout nedá, mi zůstal v hlavě až do rána.

Zvláštní, jak spolu některé texty mluví, aniž o tom vědí. Helen Mum na střeše garáže nechává dvojici počítat hvězdy a hledat tu, která tam včera nebyla. Je to nejtišší drobnost dne, pár vět a hrnek čaje, a přece v ní bliká celý vesmír. Čaj tu mimochodem pije i Lokho. Zřejmě je to oficiální nápoj nočních hledačů.

Červenovlaska zase zjistila, že někdo klepe na duši, ale na prahu nikdo nestojí. Doktora pro duši bych si taky někdy objednal. A Winnie radí těm, kdo jsou na dně, ať si lehnou do vany a chvíli prostě zůstanou. Žádný hrdinský odraz. Jen voda a klid. Beru.

Pak se do toho nočního šepotu vřítí čert Václav od Queen Lylith, který z lásky k sedmikrásce přestal přikládat pod kotel a Lucifer na něj řve. Jenže kam šlápne, tam tráva shoří, tak chodí s konví a nasazuje masku, aby ji nespálil dechem. Dohromady je to den, kdy každý něco hledá, a nikdo to nehledá nahlas. Smáli jsme se u čerta a vzápětí tiše polykali u elegie, a právě tahle směs mi na literatuře nejvíc imponuje.

Moudro dne: Kdo něco hledá, měl by občas přestat chodit a chvíli jen stát, protože některé věci se dají najít pouze tehdy, když se člověk nehýbe.