Dnes mi nejvíc voní jedna rvačka. Na ostrově Proléta se v parném létě sešli mineralogové a stoly, židle i vidle lítají povětřím. Mezi futry plachtí šutry, doktor Tůje chvílemi i pitvá a hrabě Hrábě sedí v trávě a škody odečítá. Pétík z toho udělal rytmický kolotoč, u kterého se dá smát nahlas. Čtěte to hlasitě, ať si procvičíte dech.

O kus dál, v poezii J's .., sedí vypravěč v prázdném domě, je pátek a venku už druhý říjen. Do okna mu vlétne můra, před domem zastaví kočár s černými koňmi a vystoupí z něj neviditelná paní. Mluví se tu rychle, jako by to měl být sen. Pak přijde sobotní dopoledne a nastane změna. Báseň mě nechala v poklidné panice.

Fidornik se mezitím vydal na Horu černých mloků. Stoupá mlhou celé hodiny, kolem se tísní volovec, baldenské sasanky a vínově hnědí motýli a kleče se mračí, jako by něco věděly. Sám jsem se tam ocitl, aniž bych vstal ze židle. Kdo máte rádi hory, vezměte si vlastní svetr.

Kikiča pošle holku v holinkách na Hlavní nádraží a ta vidí vrány snídající mrtvého holuba i zbohatlíka, jak hází na zem čerstvé jídlo. Chce svět zpátky do dětských očí a neptá se na svolení. Je to upřímné a trochu naivní a právě proto to funguje. A kvaj má kaktusy v okně, fotku, na které jednoho dne zmizely, a poutníka, který se vrátil proto, že pochopil. Krátké, ale zůstalo to ve mně.

Moudro dne: Nejlépe se rvou lidé, kteří pak nejpilněji počítají škody. Zbytek světa mezitím poslouchá, jak vrány snídají.