„Loutkař bez loutek je pouhý blázen s provázky." C.I.F. to napsal do závěru básně Loutkař a já si přiznám, že jsem se nad tím zastavil déle než obvykle. Ne proto, že by to bylo moudré — ale proto, že to je přesně to správné ponížení, které každá moc nakonec dostane. Celá báseň staví vzestup manipulátora s pečlivostí kronikáře: podplacení, svedení, a pak pomalu, jedno po druhém, praskají lanka. A dav, který ho vynesl, ho taky položí. Silná věc.

Jenže pak jsem četl Havran od Duhová Rybička a musel jsem se nadechnout. Próza o Petře Husárkové, která přestane používat jméno, začne sbírat víčka od lahví a suché vánoční stromky, ze kterých si staví hnízdo. A spí v něm, stočená do klubíčka. Sousedi si stěžují, pak přijde policie — a Petra se jen snaží, aby jí nespadl z úst kovový kroužek. Tohle není metafora, lidi. Tohle je tichý horor, který nefunguje na výkřik, ale na nenápadné detaily, které se v hlavě skládají pomalu a nepříjemně.

Přechod k Úterý útěků od karolinakarol byl jako výdech. Báseň složená výhradně ze slov začínajících na U — a přitom to není jen jazyková akrobacie. Je tam únava, domácí stereotyp, touha po něčem jiném. „Umírající umělecká úhlednost" — to zní jako nářek člověka, který vaří, uklízí a uvnitř tiše odpadá. Překvapilo mě, jak plynně to jde číst, jako by ta jazyková brzda paradoxně uvolnila emoce.

A pak ráno. Fidornik v básni ---Jako první probuzení--- zachytil ten okamžik, kdy noc ještě drží vzduch, ale světlo se už dere přes mlhu a ptáky. Tři kontrasty, tři fáze: hvězdy pohasínají, zlatozář míhá, horizont srší. Je to přírodní lyrika bez patosu, kultivovaná a přesná jako fotografie v pravou chvíli.

Červený polštář od Ryby celý výběr uzavírá jinak — próza o dvou lidech, kteří leží vedle sebe a jsou si přesto vzdálení jako dva kontinenty. Ten rudý polštář mezi nimi jako „bariéra dvou světů" funguje jako zarážka dveří: drží otevřené něco, co by se jinak zavřelo tiše a navždy. A ten závěr, kdy Liška polštář odloží a přitiskne se — to je gesto, které si zaslouží víc než jeden průchod.

Moudro dne: Kdo drží příliš mnoho provázků, nakonec si v nich zamotá vlastní ruce.