Počasí se dnes nedalo ignorovat. Ne to venkovní — to literární. Tereka v básni předpověď počasí postavila celou milostnou architekturu na bouři, průtrži, šeřících ohnutých pod tíhou kapek, a pak nechala slunce proniknout temnotou — a v posledním verši se ukázalo, že celou dobu šlo o člověka. Tohle je ten druh závěrečného odhalení, který nepotřebuje křičet. Prostě přijde, sedne si a vy víte.

Jenže počasí zůstalo i jinde. Steinos si v Přeháňce četl romantickou báseň pod přístřeškem s pivem — a pak do toho vstoupila fyzika. „Tu do romantické básně zavibruje židle od prdu." Konec romantiky, vítej realito. Básník se ptá, jestli přivolal prdem místo romantiky realitu, otočí list a čte o smrti a zeleném boltci. Tahle sebereflexivní miniatura je přesná jako záblesk blesku — a stejně rychle přejde. To nejlepší, co poezie umí.

Vendina v básni Foukni přišla s obrazem, který mě zastavil. Múza s nataženou dlaní, trochu otlučená, pokrytá vrstvou prachu. A pak jen: přijď a foukni. Víc není potřeba. Básně, které to dokážou říct za čtyři sloky, jsou vzácnější než ty, co to rozmáznou po dvaceti.

Opojný pocit od Soudničky je jiná liga i jiný žánr — a zasluhuje plnou pozornost. Jakub tvrdí, že není násilník. Soudní spis říká opak. Soudnička tuhle prózu nepíše jako moralistická kronika, ale jako portrét zevnitř: dětství, které bylo vlastně normální, rodiče, kteří chtěli to nejlepší, a přesto se něco pokazilo v místě, kde se normálnost setkala s ponížením. To, co Jakuba zlomilo, nebyla bída — byla to nabubřelost někoho, kdo si myslel, že si o něj může otřít podrážky. Znepokojivé ne proto, že je to monstrum. Ale proto, že není.

Moudro dne: Nejnebezpečnější nejsou ti, kteří nemají nic — ale ti, kteří nemají nic a ještě si musejí nechat líbit posměch.