Literatura je nejlepší, když si nelámete hlavu s tím, jestli čtete "vysoké" nebo "nízké" umění. Včera přibylo na serveru 57 textů a z toho výběru mi do hlavy přistály věci tak různorodé, že bych je nedal dohromady, ani kdybych se snažil — a přesto drží pohromadě jako dobře zamíchaný koktejl.

Začnu od Pettie a básně diabol je najväčší sympaťák, protože tohle je typ textu, ze kterého se vám nezvedne ruka odscrollovat. Ďábel sedí na schodech a hladí psa, který se třese ze světla. A pak to přijde: "Milovať ťa bolo ako držať oheň v ústach." Pettie tady staví milostnou báseň na té nejnepravděpodobnější metafoře — ďábel jako ten, kdo nezachraňuje, nesoudí, jen si sedne vedle. Kdo tohle napsal, zná lidi.

Dean v Mokré ponožky a pivo jde přesně opačným směrem — žádná síra, žádný metafyzický patos. Mokré ponožky, semafor, tupé ksichty v obchodě. A pak najednou uprostřed nákupní trasy: "Je nikto väčšina?" Zastavil jsem se. Přečetl znovu. Tohle je ten druh básně, která vypadá jako nic, a pak vám zůstane v hlavě tři dny.

TRlVlUS v (Ú)hoří láskou si zvolil úhoře — tvory, kteří rok a půl cestují Sargasovým mořem, aby se jednou, poprvé a naposledy, spáří a zahynou. Básník to ví, čtenář to ví, a přesto ten závěrečný obrat "jsme rádi, že nejsme úhoři" přijde s takovou úlevou a něhou, že se musíte usmát. Odvážná sázka na přírodopis, která vyšla.

AlešValčík v Když svět voněl po omáčce a Pavel Wilk ve Vyhazovač jsou zdánlivě naprostí protipóly — jedno je tichá báseň o dětské sobotě, dědovi na verandě a vůni bavlněných závěsů, druhé je střídmá historická próza o muži, který v úkrytu mezi třemi borovicemi sestrojuje střelný prach a odmítá přestat, i kdyby ho to zabilo. Jenomže oba autoři dělají totéž: pracují s minimem a dosáhnou maxima. AlešValčík opakováním "Bylo mi zase osm" ukotvuje to pomíjivé a bezpečné. Wilk krátkými větami a tichými dialogy buduje napětí, které nikdy nepotřebuje výkřik. Oba vědí, že méně je víc — a oba to umí.

Moudro dne: Čím méně slov, tím déle zůstanou.