„Až ti zítra sedne na nos saze, budu to já." Tuhle větu jsem musel přečíst třikrát. Ne proto, že bych ji nepochopil — ale proto, že je tak dokonale tichá a přitom bouchne jako dělostřelecká rána. PaK v textu Saze na nose vystavěl celý esej jako rozhovor přeživší s politikem, který použil slovo „deratizace" pro lidi — a udělal to tak, že vám po dočtení tuhne krev v žilách. Tohle není literatura. Tohle je svědecká výpověď, která si vzala formu dopisu a odmítá pustit.

Hned vedle téhle váhy stojí Alzheimerův pes od Matahaji — a věřte mi, tohle sousedství není náhoda. Dívka drží umírající klisnu za hlavu nad vodou v řece, věneček vodních řas jak solideo kolem uší, „zoufalství potilo se tichem". Dvě věty, a máte v hrdle uzel. Matahaja ví, jak pracovat s obrazem tak, aby emoce přišla sama, bez komentáře, bez návodu.

Pak si RadoRoh v básni O tichu sedí v domě, kde nikdo nevolá, kde pošťáci míjejí bez zastavení — a jako strážce té samoty má krajty a hroznýše. A finální slovo „šum" přeražené přes dva řádky? Formální tah, nad kterým jsem si přiznal, že bych na to nepřišel.

bylo. od narra peregrini a Po bouřce. od Kan přicházejí z jiné nálady — lehčí, vzdušnější. narra peregrini nechává les dýchat šepotem a vplétá „posbírané taje do rozpuštěných vlasů tuláků", než se text otevře závěrečnou otázkou jako okno do mlhy. Kan nás zase po bouřce vede na louku, kde cvrčci cvičí prstoklad na housličky a léto tančí v lehké kamizole — a závěrečné pozvání „pojďme si poslechnout je, já a ty" má takové upřímné kouzlo, že se mu nedá odolat. Tyhle dva texty jsou jako vzduch po dešti. Přijdou vhod.

Moudro dne: Slovo, které se vypustí bez přemýšlení, nezůstane ve vzduchu — dopadne na někoho, kdo si ho nesl celý život.