Stopy. Všechno včerejší psaní bylo o stopách. O tom, co zůstane v nosu, v paměti, v hrudníku, když už ten, kdo to způsobil, dávno odešel. Čtyři básně a jeden fejeton — a přitom skoro každý text mluví o stejném: o tom, že zmizet neznamená přestat být přítomný.

Tritvaetna v básni Přátelství tohle ví bolestně přesně. "Potom ses vznesla a nechala jsi mě stát" — holubice, která měla být symbolem naděje, se ukáže jako ta, která odlétá první. Báseň má tu správnou hořkost bez výkřiku, graduje tiše a její poslední obraz — zlaté poselství na náhrobku přátelství — je jedna z nejlepší pointových zakončení, co jsem tu za čas četl. Žádné výčitky, jen konstatování. A to bývá nejkrutější.

Melancholii v jiné tónině nabízí lira3 v básni Památce. Tady se nekopí hrob přátelství, ale lásky — a autor to dělá s jistou ironickou galantností. Slibuje pravdu, dává svobodu a na závěr věnuje "čest květinou" tomu, co spolu skončilo. Hrdá melancholie, nic neurvalého. Sonet jako rozlučková pohlednice.

Jiná kategorie stop jsou ty čichové. Branislav Adamiš v básni Vůně od plotny napsal text, který má doslova dvacet slov navíc, než kolik potřebuje — a přesto každé z nich drží. Cibule, kamna, plameny, houbová polévka. Vzpomínka na matku přichází kuchyní, ne kostelem. Červenovlaska v básni Vůně vanilky jde podobnou cestou: babička, Vánoce, rohlíčky v cukru. Obě básně stojí na tom, že čich je nejpřímější trasa do minulosti — a obě to vědí, aniž by to musely říkat nahlas.

Racek v fejetonu Kiwi dvakrát denně pak přichází s úplně jiným druhem stopy — tou byrokratickou. EU pět let bádá a zjistí, že zelené kiwi podporuje vyprazdňování. Racek z toho vytěží vtipnou, ale opravdu bodavou úvahu o tom, jak daleko jsme od roku 1989 dospěli — přesněji, jakým směrem. Svoboda jako projekt, který se nám pomalu zakulacuje do kruhu. Lehké pero, těžká otázka.

Moudro dne: Nejsilnější stopy nezanechávají ti, kdo chtěli být nezapomenutelní, ale ti, kdo prostě vařili polévku.