Tak tohle jsem nečekal. Melfëa v básni Poetika všedního dne rozehraje klasický scénář — kompliment v tramvaji, zlaté vlasy, poetická mladá paní — a pak s naprostou lehkostí přistane ve vaně, kde se situace vyvine způsobem, který je naprosto lidský, trochu smradlavý a k nepřežití vtipný. Přitom to není sprosté. Je to přesné. Tenhle kontrast vznešeného a banálního funguje proto, že ho autorka nenafoukla — nechala ho prostě proběhnout a my se smějeme, protože víme, že to tak je.

Jenže o pár obrazovek niž od téhle situační komedie si Herjann Skald Vargstjern klade otázku, kterou bohyně nemají v oblibě: Víš ty snad, jak rodí se bohyně? Báseň Víš ty snad? točí tuto otázku jako refrén a vrší na ni smyslové detaily — porcelán pleti, atlasová hladkost, roucho Evino. Je to oslava i výslech zároveň. A já nemůžu nevnímat, jak dobře to sedí vedle Melfëy — jedna bohyně stojí ve vaně, druhá se rodí ze zlatých hvězd. Obě jsou stejně skutečné.

Nevermor v básni Přelezl jsem plot volí úplně jinou frekvenci — žádná ironie, žádná hra. Je to fyzická báseň, bolestná v každém pátém slově: bláto v botách, hroty v dlani, krev na tváři. Metafora péče o nemocného blízkého nepotřebuje výklad, cítíte ji v těle. "Kdo má opravdu rád, ten i v pekle žije" — tuhle větu jsem přečetl a pustil dál, protože na ni nechci nic přidávat.

Tomáš Václav Pohořalý v próze Čára na obzoru jde ještě hlouběji do minimalismem vyostřeného obrazu: noc rozkrojená žiletkou, dveře bez domu, moře valící se přes práh. Text je kratší než jeden odstavec a přitom v něm je víc prostoru než ve většině věcí, co jsem ten den četl. A slovenská báseň náramnosť od mzuba k tomu přidá ještě jedno patro — zvukové, tělesné, zimomřivkové. Slova se tam dotýkají navzájem jako kůže na kůži, a pochopíte ji dřív, než ji přečtete.

Moudro dne: Vznešenost a banalita nesdílejí hranici — sdílejí jeviště.