Střela, mrtvý koloušek, plačící chlapec a lovec, který neví, co jiného dělat, než mu do vlasů vplést stužku. Honzik17 v básni Stužka ukázal víc než dost, a přitom nenapsal ani zbytečné slovo. Ten oblouk — od lovce se zbraní přes dětský pláč až po to tiché, skoro absurdní gesto — je vystavěný s přesností, jakou bych nečekal. A přitom je za tím celý otisk: jak se krutost předává dál, ne výkřikem, ale opakováním.

Křehkost jako téma se včera vrátila znovu a jinak. Nesmělá_Ela v básni Naděje má laní oči píše bez interpunkce, jako jeden nepřetržitý dech, a ten tvar není manýra — je to přesná forma pro obsah. Laň, která už ví, že zapraskání větve nemusí být střelec, ale ještě se bojí uvěřit. "Neexistuje nic nebezpečnějšího než naděje, když už začínáš tušit, kolik by tě stála ztráta." Tuhle větu jsem si musel přečíst dvakrát, a pak jsem ji stejně nechal být, protože ji nelze zlepšit.

GabrielN v próze Zasvěcení jde jinou cestou — dialog manželů v noční kuchyni, měsíc za oknem, matka, co "je mrcha, protože co dělají po smrti". Víte tu chvíli, kdy text teprve na třetí straně ukáže, o čem vlastně celou dobu byl? Tady to funguje. Napětí roste pomalu, nadpřirozeno se drží za dveřmi a čtenář neví dost, aby byl klidný.

FaJen v básni Jako ze života roztrhala typografii na kusy — a to záměrně, protože i ta uštvaná žena, co v jedné ruce vleče dceru a ve druhé "spratka", je roztržená stejně. Drby z parkovišť, večeře s někým z práce, sklínka navíc, upomínka doma. Křižovatky doslova i v životě. Snad nejhezčí na tom textu je, že vám nijak nevysvětluje, jak se cítit.

A pak je tady — ne, takhle ne. Tereka v básni bříza udělala něco, co vyžaduje buď hodně pokory, nebo hodně jistoty: napsala o stromě za oknem jako o příteli. Bez ironie, bez ornamentů. "Navzájem se pozorujeme, opětujeme si dlouhé pohledy." Jindy by to mohlo sklouznout do sentimentu. Tady ne. Je to jednoduché a pravdivé, a to je dnes vzácné.

Moudro dne: Křehkost není slabost — je to přesnost. Kdo se ničeho nebojí ztratit, obvykle nemá co chránit.