„Jen v noci byla tma." Tohle mi zůstalo v hlavě celé ráno. Format327 v Tramvaják napsal na první pohled hospodský nekrolog — útržky rozhovoru přes skleničky, hudbu, hluk. Pan Vondra co nikdy nedal film do fotoaparátu, protože by celuloid tolik krásy neunes. Celý život zabalený do jedné hospodské repliky. A pak ta poslední věta přijde jako studená voda do obličeje. Tahle báseň ví přesně, co dělá.

Podobnou úsporností operuje Knight's Tour od JenHonza — šest řádků, šachový kůň na prázdné šachovnici, žádný cíl, jen pohyb. „Zůstal tu, aby zbyl." Svědek bez svědectví. Někdy stačí opravdu tak málo, aby se člověku sevřelo hrdlo.

LOLO v próze Zwei Kameraden jde přesně opačným směrem — a má na to právo. Geriatrické oddělení, rezavé lino, papuče šepotající po chodbě, tři muži, tři nohy. Čtete to a cítíte ten pach. Dezinfekce, moč, nemoc, stáří. LOLO ho nepřikrášluje, ale ani neplive — jen přesně zapisuje. A pak přijde dialog, šibalská jiskřička v oku jednonohého Miloše, a najednou je v tom příběhu víc života než ve spoustě textů, které se o život pokoušejí křičením.

Enigman v mravenčení... vsadil na výtah, pyžamo a křížaly. Setkání dvou sousedů, které se vyvine v absurdní dvoření plné podmínek — a klíčová otázka zní: vynalezl jste něco? Mravence na ploše. Kteří mohou jít, kam chtějí. Nevím, jestli jsem se víc smál, nebo záviděl té lehkosti.

A pak je tu Philogyny1 s Mám plán. — a tady se žánr úplně přetočí. Levhart s kávou ze Starbucksu, bobr-vrátný co bonzoval a jedl sladkou rýži, fotopasti v proskleném objektu. Groteskní dystopie, která je ale vlastně velmi prostá: každý je tu lovec i lovná zvěř. Jazyk je ostrý, obrazy překvapivé a ta poslední věta s kabátem — tiše dokonalá.

Moudro dne: Nejlepší životy se nedají převyprávět — dají se jen zachytit v jedné větě, kterou si zapamatujete, i když jste zapomněli všechno ostatní.