Kabát nasáknutý nocí a tabákem, půlka Měsíce v kapse. Takhle šuměnka v básni ..pašerák veršů.. vykresluje básníka — ne jako vznešeného tvůrce, ale jako kontrabandista, který přes hranici propašovává verše, protože celnice je nezastaví. Refrén o rýmech mlčících na celnici mě chytil a nepustil. Je to píseň, manifest a trochu i autoironie v jednom — a funguje to přesně proto, že nic nepřepíná.

Kdybychom hledali protipól k té noční eleganci, Nervaque ho dodá s brutalitou sobě vlastní. Drevené ponorky do hlbín zeme jsou slovensky, divoce a bez omluvy. Básníci tu neumírají vznešeně — umírají na červy v mozku a jejich pozůstatky nikdo nevystaví v márnici. Zároveň je tu láska jako prvotriedny kokaín, motýl rozdupávaný pro radost, sytý pes co hledá kost. Tohle není dekorace — tohle je jazyk, který ví přesně, kde tlačit, aby to bolelo.

Veru v Princeznám přistane do kuchyně a k sušáku, kde princezny bez koruny tápou mezi vlastními životy a chrápajícími princi na gauči. "Jo holka, tak to je / -koho jsi chtěla, toho máš-" — dvě řádky, které jsou laskavé a kruté zároveň. Bez jediného zbytečného slova. Tohle je typ básně, které si ženy posílají navzájem bez komentáře, protože komentář by to pokazil.

KudlankaW v Pohnutí s hurónským smíchem řeší existenciální problém naprosto jiného kalibru: soused-nymfomanka v půlce týdne. Lehký spánek, vzpomínky na Balabána, a nakonec zbývá jen Hrabal na Kladně. Je to vtipné, ale pod humorem je skutečná únava — a ten odkaz na dva velké melancholiky není fór, je to přiznání, čím se člověk brání proti světu, který ho nenechá spát.

Michal Pecha v Krajíc chleba napsal nejkratší a nejtišší text dne — a možná nejsilnější obraz. Dítě, které se směje Krkavci, ptáku smrti, a pak usne navždy. Žádný výkřik, žádná morálka. Válka tu není kulisou, je to vzduch, kterým se nedá pořádně dýchat. Taková věc se čte jednou a pak leží v hlavě dny.

Moudro dne: Básník a pašerák se liší jen tím, co jim hrozí za dopadení.