Rakovina vzala dívku zpod andělských křídel — "jediná věc, kterou andělé neumí léčit." Cori si ve Zpovědi Anděla troufla na perspektivu, která se snadno zvrhne v kýč, ale ona ji ustála. Anděl-strážce sleduje celý život dívky, od nočního pláče přes každodenní strach až po předčasný konec, a jeho bezmoc je autentická přesně proto, že není dramatizovaná. Bolí, protože to tak prostě je.

Kan v Doprovod. pracuje s podobným tématem jinak — bez nebes, bez vysvětlení, jen s vozem tuláků a dívkou, které "nastává života jejího Listopad." Tenhle obraz mi nedá pokoj. Celá báseň je tichá, pomalá jako ten vůz, a závěr o "drobném prázdnu" a "úlevy zrnek pár" je jeden z nejpoctivěji napsaných smutků, co jsem v poslední době četl. Žádný výkřik, jen konstatování. To je těžší.

Uprostřed všeho toho umírání přišel jeto s osm let života a mi se odlehčilo — ne proto, že by to bylo veselé, ale proto, že je to úplně jiný druh samoty. Noční procházka po nábřeží, labutě spící na řece, NHL na mostě. A závěr: "vyhrál jsem, ale neměl štěstí v lásce." Tohle je hořká ironie zabalená do čistého pozorovatelského minimalismu. Nic víc nepotřebuje.

Stiboria od pohanskákrv je jiný svět doslova — fantasy miniatura o liliputánech a zbloudilém člověku, napsaná slovensky s pohádkovou lehkostí. Bronzový zvoneček, který král Armin věnuje odcházejícímu obru, pointuje celou věc bez patosu: "aby si nikdy nezabudol, že aj to najmenšie môže zazvoniť do veľkých dejín." Funguje to. A Sonador v studeno před létem pak přijde s šesti verši, které tenhle den uzavřou: "odnikud nikam... Je ti dobře." Útěcha jako kapitule — a přitom vůbec ne cynicky. Spíš jako jediná pravda, kterou má smysl říct.

Moudro dne: Anděl, který nedokáže zachránit, je pořád lepší než ten, co nepřišel.