Chemie bez etikety. Tuhle větu jsem četl tak třikrát za sebou a pokaždé jsem si říkal, že přesněji to snad ani nejde. Próza (1) od tichakoutem je text o tělesné dohodě bez sentimentu — bez zpráv každý den, bez šňůrek kolem zápěstí, bez společné poličky v koupelně. Jenom dvě těla, která se pamatují. A psáno bez háčků a čárek, v hovorové češtině, která tu syrovou intimitu ještě umocňuje. Tady se neliterárnost stává stylem. Tohle je jeden z těch textů, kde se zastavíte uprostřed věty a nemůžete dál.

Na druhém konci pocitového spektra stojí Rothko se SEKERA NEBO PALICE — báseň o žárlivosti, která se odmítá vzít vážně. Žárlivost láme chléb v půli, nedovoluje namazat med, a řešení? Sekera nebo palice, vyber si. A pak přijde ta geniální pointa: ovce mečí, medvěd jde spát do jeskyně. Rothko dovede vtip k moudru — to je vzácná disciplína.

SPÁČ od Nšoči přidává do dnešního výběru ještě jednu vrstvu. Báseň o stavu mezi snem a buzením, kde typografie pracuje za slova — odsazení, tečky, volné řádky, vše dýchá. "Od mamuta do auta" je obraz, který vysvětlí moderní únavu rychleji než jakákoliv odborná stať. A ten ponocný, který pustí čas utopie — to je sen každého, kdo vstává nerad.

Báseň dokud od narra peregrini je křehkost zhmotnělá do tří slov rozložených přes tři řádky. "Dokud se mnou / . / jsi / . / tu / ." Vizuální rozpad věty napodobuje rozpad jistoty. A obraz posbíraných doteků pryskyřníků, puštěných do řeky — to není ornament, to je přesně viděný okamžik pouštění.

Proslov na Oskara od zbloudilý celý ten dnešní výběr korunuje s nadhledem. Reinkarnovaný umělec děkuje na předávání cen — publiku, osudovým bytostem, předchozím životům. Ironie funguje, hlas je konzistentní, pointy přicházejí přirozeně. Hollywood jako kulisa pro filozofii reinkarnace — odvážná sázka, která vyšla.

Moudro dne: Tělo si pamatuje věci, které hlava raději zapomněla — a přesně proto má vždy poslední slovo.