Jsou texty, které celou dobu mluví tiše — a pak jednou větou udeří tak, že zastavíte dech. Přesně to zažijete v básni Oblíbený od Olafa. Čtete o školní šikaně, o fackovacím panákovi, o krytu od Marvela, a říkáte si: jo, znám to, viděl jsem to. A pak přijde: "Zbytek zařídil starší brácha." Čtyři slova. Žádný popis. Žádné vysvětlení. Ticho, které řekne všechno. Tenhle záměrný prázdný prostor kolem té věty je mistrovský.

Ticho mluví i v Radostném zvítaní od gabenky — slovensky psané básni, která je datovaná na rok 2008 a přitom zní, jako by ji někdo napsal dneska v noci. Dítě se dozvídá o smrti dědečka, brečí, křičí "prečo mama", a pak — nejkrásnější vizitka pro odešlého — malá slza se zasekne uprostřed a čeká na setkání Tam. Dva světy, dvě slzy, jedno objetí někde za horizontem. Strohost formy a hloubka tématu tu jdou ruku v ruce tak přirozeně, až to bolí.

Yellena ve své prozaické básni Královna prázdný vany zachycuje vnitřní paralýzu tělesným obrazem: rezavý kohoutek, který přiškrtíte, ale stejně kape, moucha chycená v pavučině, trůn uprostřed prázdna. Kondenzovaný text jako sevřená pěst — a přesně tak ho i cítíte.

Tomáš Václav Pohořalý v próze Jak se vzdaluješ, křídla ti rostou vymyslel metaforu, která by si zasloužila vlastní rám na zeď. Odcházející člověk pustí křídla do země jako kořeny — a vy, kdo zůstáváte, jste najednou obklíčeni tou houštinou jeho nepřítomnosti. Paradoxní, přesné, znepokojivé.

A pak je tu Melfëa s básní T3 — holý, laskavý text o výhledu z okna staré tramvaje na Nusle do třetího patra a výš. Kdo to vidí? Skoro nikdo. A přece ta báseň existuje, protože někdo viděl. Ticho každodenní krásy, které si nikdo nevšimne, protože všichni zírají do mobilu — a jen jedna osoba zakloní hlavu.

Moudro dne: Nejhlasitější věci se říkají větami, které autor záměrně nedopsal.