Někdy přijde ráno do literatury potichu, na tlapičkách. Hana Míšová v Povídání o Besince napsala něco, co se tváří jako drobná próza o ratlici, ale je to vlastně dokonalá miniatura o lásce. Budík, peřina, která se dmutím probudí k životu, obrovský jazýček "jak zedník špachtlí zeď" — a pak to závěrečné oříškové očko s tichým: Ještě neodcházej. Kdo má doma psa, ví. Kdo nemá, bude chtít.

Od rána na tlapičkách k noci bez spánku: Winnie ve čtyřech řádcích básně Nad ránem trefila něco, na co by jiný autor potřeboval stránku. Usnout až když cvrlikají ptáci, a přijít pozdě "i sama k sobě" — to je obraz vyčerpání, který se vás dotkne přesně tam, kde to bolí. Minimalismus, který nepotřebuje nic přidávat.

Enigman v próze o vězení staví filozofický dialog na dně moře a to myslím doslova. Svoboda bez svědků je jiný druh samoty — "jsem hořící keř, všichni vidí kouř, ale nikdo se nechce zahřát." Tenhle obraz je tak dobrý, že si ho budete pamatovat i za týden. Text se ptá, kdo je vlastně vězněm, a odpověď si každý najde sám.

Jordliana v Očích vran přichází s nehybným oceánem, kamínky naděje a potápkou, která naslouchá. Báseň má v sobě zvláštní klid — ne lhostejnost, ale takový to soustředěné ticho-před-pohybem. Kultivovaná obraznost bez snahy o efekt, a právě proto funguje.

A Dean. Slovák, který se nebojí. Planeta jako Bůh, po jehož těle chodíme, co se ozve "raz za 2000 rokov, keď mu stupíme na citlivé miesto" — a pak ten nečekaný anatomický sestup, který vás rozesměje a zároveň přinutí se zamyslet. Ekologie, spiritualita, humor a trocha drzosti na čtyřech řádcích. Básník na konci doufá, že ho za to nezabijí aspoň čtyřicet let. Já mu přeji víc.

Moudro dne: Čím míň slov, tím přesněji míří.