ChatGPT | Smrt

                                                                         Smrt

 

Matt stál na mostu. Sledoval ledovou vodu pod ním. Právě dokouřil a mrazivý vzduch odvál zbytky kouře. Ve sluchátkách dohrála poslední skladba a Matt věděl, že je čas. Bez výrazu přehodil nohy přes zábradlí a povzdechl si.

“Je to těší, než se zdá, viď?” Ozval se milý hlas.

Matt pomalu otočil hlavu a uviděl vysokou postavu. Byla zahalená a jediné co šlo vidět z tváře byli ledově modré oči.

“Většina lidí si vybírá koleje... Ne, že bych ti do toho chtěl mluvit.”

“Kdo si?” Zeptal se Matt potichu, stále se držíc zábradlí.

“Mohl bych ti tady vyjmenovat několik jmen které jste mi po několika generacích vymysleli, ale nechci znít moc dramaticky... Já jsem prostě Smrt.”

Matt nic nenamítal. Neměl energii, aby měl překvapivou reakci. A proč být vyděšený, když byl připravený vzít si svůj život.

“Aspoň mám jistotu, že to vyjde, co?” Řekl Matt a znovu se podíval na vodu.

“To asi ano...” Postava se přiblížila. “Vůbec z tebe necítím strach. Většina lidí se Smrti bojí.”

“Více se bojím života.” Pronesl Matt tiše.

“Rozumím... Sám někdy obdivuji, kolik toho vy lidé vydržíte. Každý den bojujete s překážkami, několikrát denně mi uniknete, aniž byste o tom věděli, a přesto se dokážete na konci dne usmát a spokojeně usnout, jen abyste to znovu prožili další den.…”

“Někteří to nedokážou, jak vidíš... Někdy nejsme dost silní.”

Smrt se zasmál. “Máš pravdu. Ale jen z poloviny. Podívej se na sebe. Myslíš si, že nejsi dost silný, a přitom si teď pohlédl Smrti do tváře a ani si sebou necuknul.”

“Já už ti říkal, že více než tebe se bojím života. Toho nudného opakujícího se cyklu. Každý večer doufám, že se ráno neprobudím... Už nemám energii...”

“Já slyšel tvé prosby. A nemysli si, že si jediný. Jen během tohoto večera jsem vedl několik podobných rozhovorů.”

Matt se znovu otočil na svého společníka. “To mluvíš s každým sebevrahem? To musí být únavné.”

“Ale vůbec ne. V okamžiku smrti jsou lidé nejzajímavější. A také nejupřímnější...”

“A proč to vůbec děláš? To se tím bavíš?” Řekl Matt.

“Chci vědět proč. To je vše. Prozraď mi, co tě k tomu vede...”

Matt si povzdechl. Pohlédl na noční oblohu. Měsíc byl v úplňku a na nebi svítilo mnoho hvězd.

“Už prostě nemůžu dál. Každý den v práci, kterou nenávidím. Pak se vracet do prázdného domu a tiše večeřet, aniž by se mě kdokoliv zeptal, jaký jsem měl den. Pro všechny jsem nahraditelný a pro svou rodinu zklamání. Chceš slyšet víc nebo ti to stačí!” Poslední slova Matt zakřičel a v očích měl slzy.

“Tolik vzteku... Víš, co mě vždy fascinuje? Že většina lidí, s kterými mluvím v sobě drží tolik vzteku, že by dokázali ublížit tolika bytostem a oni místo toho ničí jen sebe... Tomu říkám statečnost.”

Smrt položil na zábradlí přesýpací hodiny. Bylo tam ještě mnoho písku, který čekal až se vyprázdní.

“Vidíš to? To je čas do tvé smrti. Jeho docela hodně, co?”

“Takže to přežiju? Super...”

Smrt se zasmál podivným smíchem. “Ale vůbec ne. Utopíš se a tvé tělo najdou další den. Tvá rodina bude zdrcená a budou si dávat za vinnu, že s tím nic neudělali. Tví přátelé nebudou moct uvěřit, že se to vážně stalo a tvá kočka nepochopí proč už nikdy nepozná tvé pohlazení.”

Matt beze slova sledoval hodiny.

Smrt poklepal na sklo. “To je čas, kdy máš doopravdy umřít. Když to uděláš teď, budeš zaseknutý ve světě živých. Budeš jen sledovat co všechno tvé činy způsobili.”

“To je dost kruté...”

“Já pravidla nevymyslel.” Smrt se zahleděl na hladinu vody. “Proč zrovna utonutí?”

“Na podřezání nemám odvahu a nechci někomu zničit den zpožděným vlaku.”

Smrt se znovu zasmál. “Ano, to vy lidé vážně nemáte rádi. Všude spěcháte a nenávidíte sebemenší zpoždění. A přitom vše vyžaduje čas. Jen to nevidíte.”

“Když toho tolik víš, řekni mi, budu šťastný, pokud to neudělám?” Zeptal se Matt tiše.

“Ne. Pokud budeš stále hledat štěstí tak jej nikdy nenajdeš. Pořád čekáš až si tě někdo oblíbí či zamiluje. Chceš, aby tě tvá rodina neměla za zklamání, abys nebyl sám... Ale co si pro to udělal?”

“Už nemám sílu!” Zakřičel Matt do tmy.

“Ale máš dost síly, aby ses pustil a všechno skončil. Máš sílu udělat něco, čeho se tolik lidí bojí... Copak nechápeš, kolik by si toho zvládl, kdyby ses přestal zahazovat s tím, co si o tobě všichni myslí? Kdyby si vzal všechnu tu poslední sílu, kterou dáváš do své smrti a dal ji do života?”

Matt se tiše rozplakal. “A má to vůbec cenu? Změní se něco, když tě poslechnu?”

“To já nevím. Nejsem žádný kouzelný mužíček, který ti dá štěstí. Ani ti nemůžu zabránit to udělat. Všechno je to na tobě...”

Smrt vzal hodiny a schoval je. Matt si povzdychl a pohlédl na místo kde ještě před chvíli stál jeho podivný společník. Nyní tam bylo prázdno.

 

Matt se vrátil domů a bez spánku ležel v posteli. Přemýšlel a plánoval. Rozhodl se dát tomu pár týdnů a jestli uvidí změnu tak svou další návštěvu mostu přesune na neurčito.

Hned další den si uklidil v domě, což odkládal již delší dobu. Zahodil polotovary a jídlo z fastfoodu a začal se učit vařit.

Během několika dnů si vylepšil šatník, začal si hledat koníčky a myšlenka na ledovou vodu vstupující do plic Mattovy mizela z mysli.  Aniž by si to uvědomoval, začal být šťastný...

 

Uběhlo pár týdnů a Matt se usmířil s rodinou a uvědomil si, že nikdy zklamání nebyl. Jen v jeho hlavě. Začal si vážit svých přátel a také si našel novou, lepší práci. Matt si neuvědomoval, že je šťastný. Prostě jen žil. A byl naprosto spokojený.

 

Za pár měsíců si našel přítelkyni, s kterou si nakonec založil i rodinu. Měli první dítě, holčičku jménem Amelie a Matt se nikdy neubránil úsměvu, když si na ni vzpomněl. Uběhlo již pár let od podivné noci na mostě. Matt si již na ni ani moc nevzpomněl. Nyní prostě žil perfektní život.

 

Když Mattova žena čekala další dítě, rozhodli se přestěhovat. Matt den před odjezdem prošel všechna svá oblíbená místa až došel k mostu. Vzpomínka na osudnou noc se vrátila a jeho k tomu místo něco silně táhnulo.

Pomalými kroky se postavil na to samé místo, kde stál před několika lety. Zahleděl se na vodu a pousmál se.

“Pořád sis nevybral koleje?”

Matt se otočil a znovu tam stál. Smrt v plné své kráse.

“Snad si tady na mě nečekal celou tu dobu.” Zasmál se Matt.

“Ale vůbec ne. Párkrát jsem tady byl... ale ne kvůli tobě.”

“Rozumím...” Pronesl Matt a pochopil, že tohle místo asi bude oblíbené mezi zničenými lidmi.

“Pomohl si jim jako mě?”

Smrt chvíli čekal s odpovědí. “Já ti s ničím nepomohl. Jen jsem ti řekl něco, co tvůj mozek nechtěl, aby sis myslel... Je vážně skvělé vidět tvůj úsměv, Matte. A tvá žena je vážně nádherná.” Mrkl Smrt.

“Ale ty se k ní radši nepřibližuj.” Zasmál se Matt znovu.

“Neboj, ona má času dost... Tak co, si šťastný?”

Matt byl zaskočený otázkou. Nikdy nad tím nepřemýšlel, nebo alespoň ne doopravdy.

“Asi ano. Mám vše, co jsem kdy chtěl... Vím, že mé díky nepřijmeš, ale stejně ti jej musím dát. Děkuji ti. Ale teď už musím jít. Zítra mě čeká stěhování.”

“Já vím.” Pronesl Smrt tichým hlasem, když Matt odcházel. Sledoval jeho záda a vytáhl přesýpací hodiny. Smutně pohlédl na poslední částečky písku ve vrchní polovině. “Rád jsem tě poznal, Matte.”

Smrt zmizel. Voda pod mostem tekla líným proudem. Po obloze se proletělo hejno ptáků. V dálce se ozvalo svištění pneumatik a dutý náraz.