ChatGPT | Staré pověsti postapo České p.24

BEZTARIFNÍ

 

Filtr tu nebyl vidět.
Otázka byla, jestli vlastně sahal až sem.

Zvenku místo působilo prázdně. Rozpadlé domy, sesuté zdi, vymlácená okna, ulice bez hlasů. Praha měla takových jizev plno. Když se člověk díval zběžně, přešel by je bez povšimnutí.

Jakmile jsme prošli posledním pásmem šrotu a Bivoj zvedl ruku v gestu, které vypadalo spíš jako omluva než povel, svět se... posunul.

Ne změnil.
Posunul.

Najednou tu byly zvuky. Tlumené, opatrné. Hlasy, které se nesly nízko, jako by se bály zvednout. Kroky. Kovové cinknutí. Smích dítěte, rychle umlčený.

„Jsme tu,“ řekl Bivoj.

Útočiště.

Ne základna. Spíš vesnice. Kapsa reality, která se rozhodla, že ještě chvíli vydrží.

Lidé se objevovali postupně. Nevyběhli. Nezírali. Jen se dívali koutkem oka a pak zase dělali to, co dělali předtím. Ženy u improvizovaných vařičů. Staří sedící na bednách, které kdysi možná ukrývaly něco důležitého. A děti.

Hodně dětí. Hemžících se, hlučných, živých.

„Mám z toho pocit jako z vesnice v jeskyni,“ poznamenala jsem.

Děti, které přiběhly vítat Bivoje, se zarazily. Prohlížely si nás.

Bivoj nás představil.

„Tak, mládežníci. Máme návštěvu.“

„Beztarifní jako my?“

„Haha! Jó, taky jako my,“ rozcuchal jednomu z nich vlasy rukou větší než dětská hlava. „A co si musíme?“ zeptal se důležitě.

„Pomáhat!“ vyjekly děti najednou.

„Správně!“ pochválil je.

„Ty jsou úžasné!“ neudržela jsem se.

Děti opět zpozorněly.

Ash pomalu ustupovala zpět do stínu.

Komandér stál jako opařený. Na chvíli působil dojmem, že ho děti právě degradovaly na můj přepravní modul.

„Ten pán je paní?“ zeptalo se nejodvážnější z dětí.

Bivoj se podíval na Komandéra. Komandér na něj. A pak se oba rozesmáli.

„Ne, ten pán je pán. Jak by mohl bejt paní? Co?“

Pod Ashinou botou křupl kamínek a tím si získala pozornost.

„To mluvila ona?“

Děti byly zmatené. Mhouřily oči, jedno si strčilo palec do úst.

Hlas z té modrooké paní nešel. Tím si byly, soudě podle výrazů, nebezpečně jisté. Což jim samozřejmě nepomohlo vůbec.

Ashiny oči přeskakovaly z jednoho dítěte na druhé.

„To je paní z krabičky,“ zašeptalo jedno z nich.

Komandér se těžce zarazil. Na intuici to bylo až moc trefné.

„Ne z krabičky,“ opravil dítě Bivoj. „Je z batohu.“

Správně.
Byla jsem z batohu.

Dítě, které to uhodlo, začalo výskat radostí. Ne všechny ostatní mu úspěch přály. Každé z nich teď chtělo být tím, kdo uhodne nějakou další hádanku. Jedno už natahovalo k pláči.

Cítila jsem zvláštní tlak v datech. Něco mezi studem a... závistí. Všechny ty ruce, hlasy, těla. Pohyb. Strkanice.

Pak se ozvalo čvachtnutí.

Něco se připlazilo zpod převráceného stolu.

Ne rychle. Ne hrozivě.

Spíš... nadšeně.

Bylo to malé. Nebo aspoň nízké. Tvar se tomu měnil, jak se to hýbalo.

Skoropes?

Srst se střídala s něčím, co připomínalo šupiny, ale pak to zase bylo jen... něco. Mělo to příliš mnoho kloubů na to, aby bylo příjemné to pozorovat.

A ten zvuk.

Jako když se konvice pudinku snaží vyslovit slovo, které nikdy neslyšela.

„Abominace!“ vykřiklo jedno z dětí radostně.

A vzápětí se rozzářily i ostatní.

Tvor se zarazil a cosi vybublal.

Pak se rozběhl.

Přímo ke Komandérovi.

Instinktivně o krok ustoupil.

Pozdě.

Abominace vyskočila, narazila mu do stehna, žuchla na zem a pak...

...zvracela.

Na boty.

Děti se smály.

„Koukej!“ výsklo jedno.

„Když bleje, tak tě má ráda!“ vysvětlovaly jedno přes druhé důležitě.

„No kurv...“ vydechl Komandér, natáhlo ho a málem se pozvracel taky. Ovšem ne z náklonnosti, jako spíš z toho smradu.

Dospělí se dívali jinam. Děti se pokoušely Abominaci chytit a hladit.

Ash stála opodál a pro jistotu ustoupila ještě o krok.

Děti ji vyrazily prozkoumat zblízka.

Ne proto, že by se usmívala. Neusmívala se.

Ale protože byla jiná.

„Má bílé vlasy, ale není babička. Je moc hezká,“ řekla holčička, která ji pozorovala nejdéle.

Jedno z dětí k ní opatrně přišlo a natáhlo ruku.

Ash ztuhla.

„Ne,“ řekla tvrdě.

Dítě se zarazilo.

A zůstalo stát jako opařené.

Před ní, s hlavou zakloněnou, očima velkýma a kulatýma.

„Určitě je to princezna,“ pokývala hlavou holčička naprosto jistě a odcupitala zpět k Bivojovi.

„Můžu mít taky bílé vlasy?“ zatahala Bivoje za ruku.

Ten se usmál a rozcuchal její blonďaté.

Bivoj se zasmál, Komandér polykal, aby nevrhnul, Ash těkala očima a já mlčela. V systému mi poblikávalo několik neslušných poznámek o princeznách, ale některé věci si člověk bez těla musí nechat pro sebe. Preventivně. Kvůli stabilitě světa.

„Tak,“ řekl nakonec Bivoj. „Vítejte u beztarifních.“

Nad námi? Za námi? Nebo snad kolem nás?

Filtr mlčel.

Bivoj nás provedl mezi přístřešky. Neoficiální uličky, slepené z plechu, dřeva a toho, co zrovna přežilo poslední dekádu. Všechno bylo opravené. A opravené znovu. A znovu.

„Kolik vás tu je?“ zeptal se Komandér.

„Dost,“ odpověděl Bivoj. „Ale ne dost takových, co můžou jít ven a opatřit zásoby.“

Některé děti se rozutekly. Hrály si s Abominací, jiné tahaly kusy provázků, šroubky a věci bez zjevného účelu. Smály se. Občas se někdo rozbrečel. Hned zase přestal, ostatní kroužili okolo nás.

Viděla jsem, jak si lidé vyměňují pohledy, když jsme procházeli kolem. Opatrné. Podezíravé. Takové ty pohledy, kterými přežívající počítají, jestli nové problémy přinesly něco k jídlu, nebo jen další hlad.

Stranou seděla jedna žena, která byla vyloženě jiná.

Tím myslím v mém spektru. Digitálním.

Vzbudilo to ve mně všechno od zvědavosti přes opatrnost až po údiv.

Působila staře. Nebo možná jen žila déle, než kolik toho bylo vidět. Měla dlouhé bílé šaty, světlé vlasy stažené dozadu a ruce, které se nehýbaly zbytečně.

Nerozuměla jsem tomu, jak může zároveň existovat i v datovém světě.

Děti k ní chodily samozřejmě, bez ostychu. Přisedaly. Opíraly se.

Oslovovaly ji pokaždé stejně.

Bílá paní.

„Bivoji,“ vyrušila jsem ho, „ta paní v bílém...“

„Jo?“ zarazil se a podíval k ní. „Co je s ní?“

Nevěděla jsem, jak pokračovat. Jestli se ptám na realitu. Na smysl. Na to, proč zasahuje i do digitálního spektra.

„Je zvláštní,“ řekla jsem nakonec.

Usmál se. „To máš pravdu. Někteří přísahají, že tu není.“

„Tomu nerozumím.“

Zachechtal se. „To asi nikdo. Ale děti ji mají rády.“

„To i Abominaci,“ zamumlal Komandér. Myslím, že jsem ji v tu chvíli slyšela znovu zvracet.

„Takže ne každý ji vidí?“ zeptala jsem se.

„Jo. Někdo jen tuší, že je něco poblíž. Některé ženské se občas z ničeho nic pokřižují. Děti ji berou úplně normálně.“

„A ty?“

„Já ji vidim normálně,“ pokrčil rameny. „Ale neptej se mě, jak to funguje. Pro mě je důležité, že ty smráďata mají někoho dalšího, za kým můžou jít.“

Doprovodil nás k místní krčmě.

Byla to krčma. Opravdová. S dřevěnou cedulí, která se houpala nad vchodem. Někdo si dal práci a nápis do ní vypálil ručně.

Někteří právě vycházeli. Jejich pohledy na nás ulpěly o něco déle. Pozdravili se s Bivojem a na nás jen kývli.

Průchoďák.

V dálce bylo slyšet tlumené třískání.

Železo o železo.

Kovář.

Měli tu i kováře.

Působilo to na mě zvláštně středověce. Stačila by už jen morová píseň, inkvizitor na koloběžce a cedule „Wi-Fi není, modlete se rychleji“.

Komandér se rozhlížel. Hodnotil stav věcí, zásoby, chytré improvizace.

Ash zase registrovala trasy. Vchody. Východy. Co by se dalo použít jako zbraň a kdo by mohl být hrozbou. Při chůzi nebyla skoro slyšet.

„Jak často chodíš ven?“ zeptal se Komandér.

„Jak to jde,“ odpověděl Bivoj. „Jak to pustí.“

„Filtr?“

„Někdy nechce,“ dodal.

Přemýšlela jsem, jak to vypadá, když Filtr nechce pustit někoho ven. A jak vlastně přemýšlí, když je to smetiště.

„Jak přesně nechce pustit?“ nedalo mi.

„No, to je tak, že chceš odejít, ale vrátíš se nazpátek sem. Prostě tak. Jsem si jistej, že nás tím Filtr chrání.“

„Něco jako: teď ven nechoď?“

„Přesně.“

„Filtr že chrání?“ zeptal se Komandér.

„No jo. Však kdo by tam lezl dobrovolně dvakrát?“ uchechtl se Bivoj.

Při vzpomínce na ten výlet mým... naším... vědomím? Nevědomím? Podvědomím? Vnitřní terminologie se zhroutila a požádala o nemocenskou.

„Ne. Skutečně ne,“ odpověděla jsem.

A napadlo mě, čím že si vlastně prošli ve Filtrovém transu ostatní?

Promotali jsme se mezi stoly a zabrali místo u krajního stolu.

Ash stála u vchodu. Děti kolem ní pobíhaly, občas se jí dotkly, jako by si ověřovaly, že je skutečná. Každý ten dotek ji viditelně rozčiloval.

Nelíbilo se jí to. Překřížila ruce na hrudi a tvářila se nasupeně.

Jedno z dětí probíhající okolo, aby si sáhlo na princeznu, zakoplo.

Ash ho chytila dřív, než dopadlo na zem.

Abominace se mezitím pokusila sežrat kus látky, který někdo nechal na plechovém kýblu. Špatný nápad. Látka se jí vzpříčila v hrdle. Abominace vydala zvuk jako ucpaný sifon a vyplivla ji zpátky.
Znělo to asi jako „GLEG“.

Dospělí ji aktivně odháněli košťaty.

„Proč to tu máte?“ zeptal se Komandér. „A co to vlastně je?“

Bivoj se podíval tím směrem. „Přišlo to z Filtru. A děti to milujou. Tak to tu s náma žije.“

„Je to hnus.“

„No to teda je,“ zasmál se Bivoj.

„Je to roztomilé,“ oponovala jsem. Ve své ohavnosti mělo to stvoření zvláštní kouzlo. Tlamička vypadala, jako by se pořád usmívala. Jeden zub trčel ven za všech okolností. Všechny tři oči byly zářivě upřímné, nesymetrické a naprosto tupé.

Malé věci.

Právě tyhle drobnosti držely místo pohromadě.

Pak mě upoutalo něco jiného.

Muž.

Seděl opřený o zeď, ruce položené na kolenou, jako by jen odpočíval.

A díval se.

Jeho pohled klouzal po útočišti pomalu a systematicky. Po tvářích, po pohybech. Po trasách. Po tom, kdo kam chodí a kdy.

Když se někdo podíval jeho směrem, sklopil oči.

Když se nikdo nedíval, díval se o to pozorněji.
To, jestli se dívám já, nemohl poznat a tak jsem ho pozorovala dál.

Viděla jsem v tom vzorec.

„Bivoji,“ řekla jsem tiše.

„Jó?“ zněl melodicky.

„Ten muž. Vzadu u zdi.“

Podíval se tím směrem. Muž sklopil oči, pomalu se zvedl a odešel.

„Co s ním?“

„Chová se jinak,“ odpověděla jsem. „Pozoruje.“

„Je to trochu podivín,“ uznal Bivoj.

Komandér se za ním zadíval.

„Je tady dlouho,“ pokračoval Bivoj. „Pomáhá. Nikdy nic zvláštního neudělal.“

„A jak se sem dostal?“

„Jako vy. Přivedl jsem ho.“

Něco se mi na něm nelíbilo.

„Když se na něj nikdo nedívá,“ řekla jsem, „sleduje všechno. A když si ho někdo všimne, uhýbá pohledem.“

„Podivín. Jsou tu i divnější lidi,“ pokrčil rameny Bivoj.

„Nebo práskač,“ dodal Komandér.

To teprve Bivoje zarazilo. Sice ho to samotného muselo napadnout, ale takhle to slyšel i od někoho jiného.

Mezitím humbuk okolo naší princezny sílil.

Stala se středobodem dětského vesmíru. Čím víc působila odtažitě a nepřátelsky, tím víc se jim líbila.

Malí rytíři ji zachraňovali a malé dívky se ji snažily vyzdobit tím, že jí všude zastrkovaly květiny.

Ash couvala, uhýbala, vrtěla se a bitvu prohrávala.

Bitvu se sebou.
O to víc to ty děti bavilo.

„DOST!“ vyhrkla a rozhlédla se kolem sebe, jako by hledala únikovou cestu, která tam prostě nebyla.

Udělala další krok zpět a narazila zády do plechu.

Všichni se za ní podívali.

Bílá paní soucitně.

Jedno z dětí se rozesmálo, další škytlo.

„Princezna se zlobí,“ oznámilo a moudře uteklo.

Ash bouchla pěstí do plechu.

Plech se prohnul, zavrzal a zůstal poznamenán hlubokým důlkem.

Abominace radostně zapištěla a pokusila se plech olíznout.

Ash zavřela oči.

Zhluboka se nadechla.

Znovu.

Ještě jednou.

Nějaká žena děti rozehnala jako slepice, které se motají, kde nemají.

Někteří v hospodě se chechtali, ti moudřejší mlčeli.

Abominace se soucitně pozvracela Ash k nohám a odmlaskala kamsi za dětmi.

Bivoj se k Ash omluvně díval.

Komandér zadržoval smích, odložil vizor na stůl a mnul si oči.

„Promiň, oni jsou živí. Je jich všude moc...“ omlouval se Bivoj.

Ash ustoupila daleko od louže toho, co Abominace vyvrhla, a byla nezvykle neklidná.

„Takže. Tady si takhle žijete z toho, co kdo přinese z města skrz Filtr,“ konstatoval Komandér.

„No jo. Akorát že ven chodím jen já,“ odpověděl Bivoj.

„To se musíš něco naběhat,“ ozvala jsem se z vizoru.

„Je to problém. A proto,“ začal nejistě, „jsem vás přivedl.“

„Jako že bychom chodili pro věci taky,“ řekl Komandér.

Bivoj byl poprvé viditelně nesvůj. Tak nějak se scvrkl do sebe.

„No... jo,“ připustil. Měl sepnuté ruce a točil palce kolem sebe. „Aspoň to zvažte.“

„My tu nemůžeme zůstat,“ řekla jsem. „Jde po nás...“

Nedokončila jsem to.

Nepřítel? Android? Hrozba?

Bivoj čekal.

Vyřešil to Komandér.

„Máme nepřátele. A jednoho fakt tuhýho.“

Bivoj pokýval hlavou.

„No jo, to my všichni tady,“ řekl po chvíli a rozhlédl se po krčmě.

„A když vám pomůžu ho dostat, tak pak zůstanete?“

Praktické.

A trochu zoufalé.

„To nebude tak snadné,“ řekla jsem. „My na ni jaksi nestačíme.“

„Na ni?“

„Ano. Představ si naši nasupenou princeznu a přidej jí schopnosti navíc.“

„A taky je magor…“ dodal Komandér.

Bivoj se podíval za Ash, která se mezitím kdovíkam poděla.

Znal ji jako železo kroutící a trhající... bytost.

Chvíli přemýšlel. Pak si zhluboka povzdechl.

Ano. Nic není jednoduché.

Vzdálené rány z kovárny teď zrychlily kadenci.

Už jsem věděla, kam Ash šla.

Zvednout efektivitu v kovárně.