Venuše

Žena jako mucholapka – schizofrenní pojetí dvou bytostí, přičemž jedna je dětská, čistá duše, až naivní ve svém pojetí. Ta, kterou nelze nemilovat. Jejímu tiše zvonivému smíchu, naivnímu pohledu přátelských očí, není možné odolat. Táhne vás to za ním jako myš za sýrem, jako tuláka obzor. Každá vteřina bytí ve společnosti s touto Pramáti Lásky, zdánlivě nezkušenou, jednostranně zaměřenou bytostí přidá člověku do žil tolik života, až se jím snad zalkne. V očích pozorovatele je rovna bohyni, ne-li víc než to. Neb tam je ukryta krása. Není podstatné jak hluboko, protože její záře proniká všemi vrstvami existence a stává se středobodem přítomnosti.

Tou druhou existencí je mlha. Žlutá, toxická mlha planety Venuše. Bezpečnostní vrstva, která vás polapí. Topíte se v tom neproniknutelném oparu. Myslíte si, že vlastně vidíte, že každou chvíli se opona rozevře a na jevišti romance se zjeví váš objekt touhy. Tápete slepotou a každičká sekunda Její nepřítomnosti zvyšuje vaše obavy. Je pryč? Najdu Ji? Tyto strachy pomalinku nabírají na síle… Vím, odkud jsem vlastně přišel? Ne! Ale záleží na tom? Důležité je, kam jdu… Kam vlastně jdu? Nebloudím v kruhu? Dostanu se někdy odtud? Co dalšího se v tom nakyslém dýmu skrývá? Nepožírá tu nějaká bestie zbloudilé duše? Nebo hůř: tápe nás tu snad víc? A co ta mlha, není jedovatá? Nějaký druh toxinu, který vás tráví pomalu, aniž byste to postřehli?

Kognitivní funkce selhávají. Kde se tu vlastně ta kanárková zhouba vzala? Byla tu vždycky? Byl jsem tu i já vždycky? Ne, namáhavě si vzpomínám, že tu byla Ona. Křehká, zvonivá, lačná. Bylo to vzrušující, když v tom se objevila obava. Obava o Ni. Něco v té mlze Ji snad ohrožovalo? Ne, byla to ta mlha samotná! Vždyť já se vydal holýma rukama bojovat s výpary! Mlátím pěstmi kolem sebe v marné naději, že tu páru rozeženu. Jsem zoufalý. Odkudsi zní Její smích, ale teď mi zní spíš posměšně, než vlídně. Chci vypadat důstojně, opět Ji získat – vždyť Ji ztrácím! Slyším Její sarkastické poznámky. Dává najevo, že to, čím jsem Ji prve okouzlil, se jaksi vytrácí… Musím se víc snažit! Ještě zoufaleji biji do prázdna v bláhovém předpokladu, že takto lze čehokoliv dosáhnout…

Vzdávám to. Je konec, je pryč. Ale současně s Ní i ta mlha. Ohrožuje Ji ještě? Možná. Ale teď už je to starost někoho jiného. Je po všem, a ze mě je sňato kouzlo. Mohutnou úlevu provází podezřívavost – vždyť sám bych se odtam nikdy nedostal!

V tom ji opět vidím, hravou, mladistvou, blaženou. A čekající. „Vždyť já jsem tady, blázínku, kdepak ses toulal…?“