ZYTHOMK MEMORY POINT CZ

ZYTHOMK MEMORY POINT CZ

Anotace: Kapitola 3

Kapitola 3



Další dimenze.


Po mém zásahu jsem uzavřel vstup do mateřského lůna a pokračoval do dalšího systému tohoto mnohovesmíru.

Vzzt!

Mé vědomí se šíří neuvěřitelnou rychlostí. Evoluce neznamená vždy mutace. V každém případě vytvořím novou inteligentní a nápaditou živou formu.

Zytho-Plazivců.

* * *

Trojúhelníkovou bránou jsem pronikl do stříbrného neznámého prostředí. Prázdného a plochého. Zdálo se, že zde nikdo nežije.

„Přicházím!“ telepatické myšlenky pronikaly do vědomí neznámé tekuté substance.

Hýbali se. Očekávali můj příchod, ale nechtěli se mnou navázat kontakt.

Šplouch!

Změnili svůj tvar a vyslali signál.

„Jsme zdvojený ploditel myšlenek, pomahač nápadů, věčný inhalátor této části vesmíru. Jsme hostitelé. Jsme aspekt spojení. Jednota,“ zaregistroval jsem telepatickou zprávu.

Spojení bylo navázáno.

„Jsem Zythomk, tvořitel nové rasy Zytho-Plazivců,“ promluvil jsem.
„Jsme Fluwent v zastíněné části tohoto mnohovesmíru.“

Krátké představení.

„Jsme tekutá substance. Jsme přeživší z dimenzionální války proti Pitožroutům. Jsme přeživší tohoto kosmického dramatu. Proto jsme zůstali ukryti ve stínu a čekali na výbuch poslední hvězdy. Poté se naše krajina proměnila. Stříbrný lesk rozzařil celý prostor a Fluwent opustili své útočiště. Jsme volní!“
„Hledám další nové světy pro vlastní evoluci Zytho-Plazivců!“

Poslední vlna myšlenek na rozloučenou.

Mé vědomí v podobě oblaku opustilo svět Fluwentů a pokračovalo dál směrem do další dimenze. Stejnou trojúhelníkovou bránou jsem se dostal ven.


Nový prostor přede mnou
V jedné barvě.

Aaargh!

Strašidelný řev. Složitější kovové zvuky. V oscilujícím prostoru všude po stranách se točí válce. Jako zeď. Uprostřed nich hranoly a z těch stěn trčí dlouhé kostnaté paže se čtyřmi prsty. Bez pohybu.

Whisss!

Celým prostorem se šířil jemný pískot. Žádný kontakt. Telepatická stopa zůstala prázdná.

Whisss!

Šedivé hranoly bez pohybu. V neobvyklé ošklivosti a šílené prostoduchosti. Pokračoval jsem dál monotónním prostředím.

Whisss!

Skoro to vypadalo jako by ustrnuly v jednom bodě. Je to poprvé, kdy mé vědomí narazilo na existenci bez odezvy.

Bod nulové odezvy.
Skrze úzký průchod mířím pryč.
Průchodem ve tvaru rotačního elipsoidu.



* * *

Je to opravdu Mnohovesmír? Není to jen lež? Mozek si hraje s mými receptory. Je tohle skutečnost nebo jen falešná představa?

* * *

Sedím ve vlaku a dívám se na oblohu. Analyzuji déšť. Analyzuji prázdnou oblohu. Bez mráčků. Bez ptáčků. Je bílá a je absolutně čistá. Bráním se kruté pravdě o tom, že jsem v tomto městě zůstal sám.

Sedím ve vlaku a dívám se na displej, který je připevněný na stěně. Opakují se tam zprávy. Deseti minutové zprávy ve smyčce. Vzpomínám na události před výbuchem supernovy. Varování před skutečně se blížící katastrofou nebraly na vědomí. Rozruch byl utišen lživými prognózami.

Stejný včerejšek.
Stejný dnešek.
Stejný zítřek.

Polovina města je zničena. Vlak míří do stanice Doména v naději, že tam budou čekat cestující.

„Blíží se stanice Doména!“ oznámil ženský hlas.

Vycházel z reproduktorů, ale slyšel jsem ho jen já.

Gzsss!

Vlak zastavil.

„Člověk?!“ vyhrkl jsem.

Opravdu. Na peronu stál malý kluk s brýlemi. V ruce držel malý hnědý kufřík. Zamával jsem na něho. Neviděl mě. Vstal jsem a vyrazil za ním. Potkali jsme se u dveří.

„Kam jedeš?“ zeptal jsem se.
„Za tátou,“ odpověděl.
„Kde je tvůj táta?“
„Pracuje v továrně na hliník.“
„Jsi tu sám?“
„Ano,“ odvětil a sedl si do sedačky.
„Mohu?“ zeptal jsem se.

Chlapec kývl a položil kufřík na místo vedle sebe. Posadil jsem se proti němu.

„Následující stanice je Amber,“ oznámil ženský hlas a vlak se rozjel.

Vlak pokračoval do další stanice.


* * *

Paměťová stopa se během několik vteřin změnila.

Vzzt!

Objevil jsem se v dlouhém tunelu. Nepatrné světlo bylo až na konci. Kráčel jsem po zničené betonové podlaze a vyhýbal se loužím, kyselinou popálenému mechu na stěnách. Potkával jsem mrtvé krysy, rezavé trubky mezi drobným kamením.

Není to sugesce.
Vidím to.
Není to představa.
Vnímám to.
Dýchal jsem vlhký vzduch.

„Haló!“ promluvil hlas v dálce.

Byl to výrazný baryton.

„Jsem jen kolemjdoucí,“ odvětil jsem a snažil se najít úkryt neznámého.

Křup!

Má noha rozdrtila ulitu šneka. Byl mrtvý.

Uf!

Odechl jsem si.

„Hej, člověče! Kde jsi?“

Neznámý se však neozval. Slyšel jsem jeho dýchání. Tlukot jeho srdce. Pach jeho krve. Našel jsem ho. Zabil jsem ho.

Jsem upír. Žiju v podzemí.

Vzzt!

Paměťová stopa opět změnila.

Vzzt!

Mé vědomí se šířilo neuvěřitelnou rychlostí. Až narazilo na další vstup.
Autor Danny Jé, 09.04.2019
Přečteno 206x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter