ZYTHOMK MEMORY POINT CZ

ZYTHOMK MEMORY POINT CZ

Anotace: Kapitola 5

Kapitola 5



Hexagonální hodiny.


Dívám se nahoru a dolů. Usmívám se a myslím si, jak ten svět je bláznivý. Vše se točí ve směru hodinových ručiček.

Někdy brzy.
Někdy pozdě.

Hlídaný čas systémem, ve kterém jsme uvízli.

Někdy se zvukem.
Někdy bez zvuku.

Vstávám každý den.

Cvak! Cvak!

Mé podvědomí je naprogramováno. Pro denní režim. Pro spánek. Noc je plná snů, kterým mnohdy nerozumím. Kdo je to? Co je to? Podivná prezentace. Neslušná spekulace.

Občas to vypadá jako bych si napsal svůj sen dopředu a mohl ho prožít. Snít svůj sen. Je to možné? Myslím, že ano. Létat, padat, smát se, utíkat. Všechno je možné.

Bez hranic a omezení.

Jasný, zřetelný stín, který slisoval všechny formy, postavy, obrazce do kostky. Nestálý, prchavý, přechodný, nahromaděný uvnitř kuželu, ani prach se nehýbá. Pošetilý, bláhový, vepředu, vespod, vzadu, jako had se kroutí, pryč odtud.

Plavat v inkoustové řece. Ve dvou směrech. Spolu. Být tady a být tam. Na obou místech. Ničit a tvořit pro novou civilizaci. Žádné pochybnosti. Jsou to útržky z mých snů. Není to žádná teorie v mé paměti.

Mnohdy zakódovaná realita.
Záhadně ukrytá kvalita.
Zřídka náhodná odolnost.
Dynamická mutující obratnost.

Vše se točí ve směru hodinových ručiček.

Cvak! Cvak!

Falešně upřímná loajalita.
Tiše úderná prosperita.
Další vtíravá společnost.
Opravdová snová bezpečnost.

Je to jen sen?


Tik! Tak!

Tam kdesi v husté mlhovině uprostřed nekonečného vesmíru, on mentor, vesmírný průvodce vypráví o modrobílých hvězdách, ledových vulkánech, podivných planetách, kapalných oceánech a všichni mlčí, nedýchají, každému slovu naslouchají, jak vypráví o temných měsících, sopečných puklinách, jasných prstencích, zmrzlých roklinách a všichni mlčí, nedýchají, každému slovu naslouchají, jak vypráví o cyklónových bouřích, plynových mračnech, metanových mořích a o dusivých světech.

Tik! Tak!

Tam kdesi v husté mlhovině uprostřed nekonečného vesmíru, on recitátor, kosmický štváč, vypráví o průhledných mostech, časových lagunách, zářících bytostech, stříbrných dunách a všichni mlčí, nedýchají, každému slovu naslouchají, jak vypráví o hranatých jezerech, létajících kostkách, zdvojených oceánech, lepkavých formách a všichni mlčí, nedýchají, každému slovu naslouchají, jak vypráví o pórovitých grafech, magnetických koulích, paralelních větrech a o sférických polích.

Tik! Tak!

Proměny v kruhu. Symboly, co změnily svět. 1 000 vládců jako plížící se Negatron. A mlčení v ústech zapomenutých, nevinných, mrtvých. Snílek byl jsem, až do chvíle než sundal jsem si šátek z očí.

Zůstal jsem sám v mezihvězdném chaosu, pohlcen tím vším. Mávám na pozdrav. Email jako záchrana nebo jako výstraha?


* * *

Hexagonální hodiny v této dimenzi nehlídají čas,
ale jsou bránou do minulosti. Pronikl jsem středem na území, kde lidská touha po moci přinesla utrpení, bolest, smrt a trápení zoufalých myslí.


* * *

Ocelový orel vznášel se majestátně nad krajinou šedozelenou. Hory, lesy, louky pod ním.

Je to letící smrt.

Hněv v mysli lidí a vzdechy těl, co nechtěli umřít. Věřili a zklamali se, když v zástupech ke světlu kráčeli.

Tisíce slibů.

Pak přišel den, kdy jim všechno vzali a do očí jim vypálili tmu.

Bum!

A jednoho dne tu nikdo nebyl. Nukleární výbuch zahubil vše živé. Jenom prázdné domy zůstaly. Jako chrámy samoty a strachu.

Kéž by to byl sen, pomyslel jsem si a pokračoval dál mrtvým městem.

Zastavil jsem se před vysokou zdí.

Vzzt!

Letící dron provedl kontrolu. Stál jsem a pozoroval nápisy na zdi.


…a těla těch,
co to zavinili
zmizela v prachu.
Dokonce i krev
do země se vsákla
a spravedlivý trest
pro všechny ty zrůdy.

Viděl jsem ženy kráčející v dálce, vyhublé a nemocné od války. Tolik bolesti vytrpěly, přesto plné nedočkavosti, že děti své opět potkají. Budou chodit, hledat nikdy se nevzdají.

Obrazy smutku
zde válka zanechala
syny, dcery, matky
bez domovů
opuštěné ponechala.
Jakoby válka všem světlo z očí vzala.

Dny u okna
strávené čekáním,
že otec vrátí se.
A že snad neumřel
a vydržel to peklo
za vysokou zdí,
že snad žije
a přijde obejmout tě.

Dnes prší
a ty sama kráčíš,
dcero opuštěná.

A studený déšť
připomněl ti,
tvé loučení před pěti roky,
kdy tvé ručky
otci mávaly
a vlhké rty
a slzy v očích
tvé matky
(navždy) zůstaly.


Paměťová stopa se během několik vteřin změnila.

Vzzt!

Mohu vědět.
Mohu tvořit.
Jsem tvůrce evoluce. Jsem vědomí. Jsem cestovatel dimenzemi.

Prostor kolem mě byl ohraničen modrým paprskem. Vedl mě k dalšímu osvětlenému mnoho tvaru o několik metrů dál. Byl koridorem, kterým se pohybovali i ostatní jako já – světelné bytosti různé světelné intenzity. Lišili jsme se nejen v intenzitě světla, ale i v barvách. U některých převažovala modrá, u některých červená a u některých jako jsem byl já, převažovala žlutá. Nikdo však nedisponoval jen jednou barvou. Pohybovali jsme se volně ve vyhraněném prostoru, aniž bychom se nějakým způsobem dotýkali. Energie, kterou jsem vnímal, byla rozdělená na energii komunikační a pohybovou. Jakmile dotyčná bytost používala komunikační energii, intenzita světla se zvýšila a problikávala v pravidelném rytmu, a to ve vertikální poloze. Úzké proužky v několika řadách uprostřed těla. Pohybová energie měla ve svém barevném odstínu více stříbrné a prostupovala do stran. Vytvářela, halo efekt.

Myšlenkové frekvence se zachytávaly v poly-poli. Úroveň mého vnímání se zvyšovala. Tmavší prostor přede mnou prosvětlovala žlutá zářivá koule s dvěma otvory uvnitř. Z obou otvorů pak vystupovalo několik pramenů pohyblivého luminiscenčního kouře. Směrem ke mně. Když dosáhl první kouř mé úrovně, stočil se podél mě a stoupal zespoda nahoru. Poté se přidaly další prameny a mé tělo se ocitlo ve spirále vytvořené luminiscenčním kouřem. Tento proces trval jen krátký okamžik.
Pak se kouř rozplynul a já byl vtažen do jakého si trychtýře, který se objevil přede mnou. Vklouzl jsem dovnitř. Několik záblesků a ocitl jsem se ve světle modrém prostoru ohraničeném zlatou mřížkou. Ucítil jsem ohromné množství energie, které mnou procházelo. Mé poly-pole zachytilo pak jinou frekvenci. Objevil se trojúhelník a v první chvíli to vypadalo jako dvou dimenzionální znázornění zakřivení časoprostoru. Něco takového jsem vnímal poprvé. V dalším okamžiku, dvou dimenzionální znázornění prasklo a prostor přede mnou se změnil v obří tunel. Na konci hvězda.

Bum!

Exploze supernovy.


* * *

Paměťová stopa se během několik vteřin změnila.

Vzzt!

Byl to mžik a já se znovu ocitl před pravidelně nepravidelnou mřížkou v červeném prostoru. Rozhodl jsem hned.

Vstup do jiné dimenze se uskutečnil a působení hexagonálních hodin dosáhlo úrovně čtyřicet.
Autor Danny Jé, 15.04.2019
Přečteno 182x
Tipy 2
Poslední tipující: Simon_Cline
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Jako experimentální freska fantastické, jen bych se netlačil do rýmů, i bez nich /a ještě více bez nich/ je toto dosti kvalitní. Je to jen postřeh. Děkuji za umělecký zážitek.

02.04.2020 18:34:38 | Simon_Cline

moc děkuji, byl to takový experiment

03.04.2020 07:59:08 | Danny Jé

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter