kdo za to může?...Osud?...nebo snad náhoda?…

Anotace: na to vám nejlíp odpoví osvědčený poradce…a to je Ujetá Sobotááá…

sedíš na kraji postele se zavřenýma očima a zvolna oddechuješ
ňadra se ti zvedají v rytmu spánku a ze snu recituješ jakousi báseň
zrovna tak jako tenkrát brzy ráno po ztrátě panenství
zatímco tvůj nápadník fotbalová hvězda
/i když bys dala přednost hokejistovi/
ležel ohromeně vedle tebe a přemýšlel
zda se pomiloval se světicí nebo bláznivkou
/tehdy byl ještě tak mladý že v tom viděl rozdíl/

Sálá z tebe posvátná bázeň
a za dlouhými záhyby řas se míhají zlaté komíny
převyšující vrcholky hor zdravící nebe posvátným kouřem
pneumatiky co se točí jako modlitební mlýnky
pokladny vyzvánějící chrámovými zvonky
tavící pece ozařující nekonečnou prázdnotu
kadidlo vzdálených stoup ti rozechvívá vznešené chřípí
a celou bytost naplňuje budhistický klid…

který je však udržitelný
jen s pomocí neomezeného konta…

jakmile poslední slabika opustí tvé křehké tělo a rozplyne se v éteru
otevřeš pomalu oči a podíváš se skutečnosti do tváře
vypadá že většinu času tráví v mrazicím boxu
s nevýraznou a popelavě šedou tváří
oči chrupavčité
a úzké šklebící se rty připomínající zásek sekery v syrovém mase

slunce plíživě vychází jako by to bylo proti zákonu
nenachází žádný mráček pro schovku
a tak působí zdrženlivě a záludně
váhajíc vystrčit svoje ohnivá chapadla
ten pocit je nakažlivý

sleduješ jak Buddha venčí na stříbrné niti pejska
na tvém upraveném pažitu…
hej ty tam!…vypadni z toho trávníku!
nevšímá si tě…našel houbu…po chvíli ji sní…
pouští si pejska jako draka…
nit praská…Jiskra stoupá na vrcholek střechy
a začne se šťourat v kupovité oblačnosti jako v přeplněné popelnici
vybíháš ven s pánví a tlučeš do ní…
napadlo tě že na psí polévce by se dalo slušně vydělat
jak ale dostat psíka dolů?
vypadá to že z toho zase nic nebude…

vzpomněla sis na dřívější zaměstnání v oddělení luxusního prádla
ale protože tě každý dotaz od muže vyváděl svou intimností do rozpaků
přeřadili tě do montérek…
to tvá jemná duše neunesla /teda spíš by ani za nic neoblékla/
a tak jsi skončila už zase na dlažbě…bez východiska
a bez peněz samozřejmě…

Co kartář?

Dřív než se naděješ sedíš za oválným stolkem ze švestkového dřeva
ostatní nábytek potažený konfekcí dráždí pokožku i vkus
ozdobné polštáře překvapují nevšední tuhostí…na oknech visí krajkové záclony
a na stěnách kde by člověk očekával pohanské mandaly
visí obyčejné krajinky co se prodávají v nábytku ve věčné likvidaci…

upřeně se zadíváš na karetního mistra
víte pane jsem v tíživé finanční situaci a tak mě napadlo…

chlápek se srdcově usmál
myslíte slečno že kdybych věděl čísla ze sportky
bydlel bych v 1+kk kouřil levný tabák a na hlavě nosil turban?
to už bych se dávno válel na úpatí Himalájí v luxusní vile
na zahradě by se procházeli pávi…vařil by francouzský kuchař
a kolem mě tančil soubor roztleskávaček…
předpovědět budoucnost nikdo nedokáže
na druhou stranu na vás nejdu s nějakou připodělanou koulí
nebo čajovejma lístkama či játrama z vopice
karty jsou vysoce kultivovaný a efektivní systém symbolických informací
které odhalují skryté aspekty podvědomí
takže můžu zjistit co se vám mele v hlavince
podvědomí totiž registruje věci které vědomí ještě netuší
předbíhá jej v tom smyslu že odhaluje způsob
jak budete později řešit svou situaci
takže v budoucnu se může zdát
že cokoli se dnes dozvíte se vyplňuje
protože vše co vám teď vyjevím
můžete vy sama klidně změnit

mám pro to takovou teorii
co ale není nalezenec u dveří
ani jasná jako hřebík co pronikne podrážkou
spíš je jako turban co se rozmotává
povoluje ano a zároveň neodmítá ne
dělá svobodu svobodnou
zbavuje lásku závazků
otevírá okno když se zabouchnou poslední dveře
závisí na něm každé dobrodružství
veselí úmysl a čest
šeptá jej zámotek housence
pohání hliněný motor evoluce
recitují si jej molekuly předtím než se sloučí
a žádné zrcadlo jej nedokáže obrátit

/vzápětí rozloží obrázky na stole lícem dolů/

na karty se dívejte jako na leporelo
nepřemýšlejte nad nimi

/karty mezitím nervózně poklepávají desítkami prstů/

otáčíš první
na vyřezávaném trůnu u moře sedí štíhlá plavovlasá žena v královském rouchu
u nohou se jí hromadí lastury a vlny omývají skvostné palce
netečná k mořské soli k perlorodkám i lodím na obzoru sleduje kalich který drží v dlani
tahle žena je romantická bytost se smyslem pro krásu ačkoli někdy morbidní
dokáže být něžná i starostlivá ale také posedlá filozofickými otázkami které nemůže pochopit…

kartář utrousí…bohužel to vy nejste…

pane s takovou kartou jděte do pr…

zkoušíš druhou
bláznivé děvče s vlasy na ježka jde divokým lesem a očividně si nevšímá nebezpečí
kšiltovku má obráceně jako by nevěděla nebo se nestarala jestli přichází nebo odchází…
v ruce bílou růži na rameni hůl s rancem obdivuje mraky…
najednou je na okraji propasti…přimhouří oči do slunce na rtech se zjeví úsměv
a hopká dál…

k tomu kartář poznamená
blázen může být každý ale málokdo najde dost moudrosti a odvahy to udělat
spousta lidí netuší co mají v ranci a většinou to chtějí zpeněžit
i když tam je vše co k životu potřebujete…

to zní slibně…začneš freneticky poskakovat jako veverka při žních…

pak se ale uklidníš
a zkoušíš to do třetice…
pomalu rukou přejíždíš nad stolkem a najednou ucítíš zacukání
ukazovák sebou trhá jako proutkařova virgule větřící pramen
nosíkem nasaješ vzduch tak prudce že by ten závan oškubal kuře
jestli to bude zase blázen…počkat co to ku…?
Stačilo málo a uklouzlo ti další sprosté slovo
může se ale člověk divit…takovou kartu jsi ještě neviděla…
/a popravdě ani kartář/

na břehu jezírka klečí nahá žena…
spodní část těla pokrývají šupiny a na hlavě má čepec ve tvaru rybí ploutve
nad ní se vznáší stříbrné hvězdy s jednou zlatou ve tvaru tesseraktu
ona drží v každé ruce /no ruce/ džbán
jeden je stříbrný a druhý zlatý…jeden vylévá na zem a druhý do jezera…
za ní na pozadí dlí strom na něm sedí drobný ptáček a na těle má něco vyrytého
titěrnými písmeny tam stojí

smůla je to nečitelné…

nálada ti poklesla jako hrst drobných ve fontáně mládí…

kartář se usmívá
/tentokrát listnatě/
Víte milá Ambit někdo říká že jsou dva druhy lidí
jedni se dívají na život jako na růžolící polevu na dortu
a druzí vidí pokaždé mouchu na koláči
podle mě ve skutečnosti existují opravdu dva druhy lidí
ti kteří věří že existují dva druhy lidí
a ti kteří jsou natolik chytří
že si podobnými prkotinami nelámou hlavu…

tak třeba zas příště…
záleží jen na vás co si vyberete…