Ticho

Anotace: JenomMarie, nakonec to není úplně úvaha, ale lépe se o tom zatím vyjádřit nedokážu, možná později napíšu přesnější pokračováni.

T I CH O

Já mám ticho neodlučitleně spojené také s tmou. Tmu vnímám v tichu a ticho ve tmě. Když slyším ticho, nebo spíše neslyším cokoliv, mám pocit, že můžu nechat svou mysl volně plout, a vnímat jen duši a to ticho spolu s tmou. Ticho je překvapivě to, co mám pocit, že se mi dostává celkem málo. Mám pocit, že společnost má za jednu z priorit, připravit svět o ticho a nahradit jej hlukem. Pro to, když si chci ticho řádně užít, musím se schovat před světem společnosti. Společnost způsobuje hluk a hluk ze své podstaty ničí ticho. A přitom je ticho tak krásné. Ticho je klid, který je v dnešní době neskutečně potřebný. Člověk se řídí zvuky, které slyší, ale o to hůř se může řídit sám sebou. V hluku se velmi špatně poslouchá tzv. tok vlastních myšlenek. A proto, aby se člověk velmi hluboce zamyslel, vyhledá ticho. Kladu si otázku, nakolik bychom poslouchali jiné lidi, pokud bychom žili ve větším tichu (samozřejmě, teď už poslední větu hádám, nemám na to studie). Neříkám, že žít od rána do večera v tichu je správně, i hluk patří k životu a k životu. Ticho je i romantický společník. Neumím si představit nic romantičtějšího, než romantiku v tichu, ne za zvuku jakékoliv hudby, nebo hlasu, ale ticho. To, co vás dostává do naprostého soustředění je buď Mozart ( :-) ) , nebo ticho. Ticho je krásný společník, pro těžké i krásné chvíle.