Deník sekuriťáka - Záznam č. 2:

Pátá hodina ranní, bitva s mikrospánkem a finále u turniketu

Okolo páté ráno přichází moment, kterému se v branži říká krize neviditelných jehel. To je ta fáze, kdy vám do očních víček ze zálohy píchá sto malých bodlin a vlastní hlava začne vážit přibližně stejně jako litinový kanálový poklop.

Sedím za pultem, sekaná ze čtvrt na pět už dávno odpočívala v žaludku a káva v hrnku definitivně ztratila jakékoliv stopy tepla i důstojnosti.

Na monitoru číslo čtyři sleduju kameru z garáží. Vzhledem k tomu, že se tam za poslední tři hodiny nepohnul ani prach, začíná mi stěna s devíti obrazovkami splývat do jedné velké šedé šmouhy.

Píp. Píp.

Služební „pes“ — ten malý černý plastový krám na snímání pochůzek, co vypadá jako přerostlá kalkulačka z devadesátek — píská na stole. Systém chce další kontrolu. Pokud do deseti minut nepípnu bod na schodišti v pátém patře, na dispečink v centrále odejde hlášení, že jsem buď umřel, nebo usnul. Pro mého vedoucího směny jsou to víceméně rovnocenné přestupky, přičemž ten druhý strhává z prémií.

Vstávám, do kapsy strkám psa, do ruky beru svítilnu a vyrážím nahoru.

Páté patro je domovem jedné právnické firmy. Je tu takové ticho, že slyším i vlastní klouby v kolenou. Jdu dlouhou kobercovou chodbou k zadnímu únikovému východu, kde je na zdi přimontované bílé plastové kolečko — můj cíl.

Zvedám psa, přikládám ho k čipu.

Cvak. Píp.

A v tu chvíli se to stane. Zpoza pootevřených dveří jedné z kanceláří se ozve jasné, zřetelné a absolutně nepřeslechnutelné:

„Huuu-húúú...“

Zatuhnu. Ruka se psem mi zůstane viset ve vzduchu.

Vnímám, jak mi srdce udělá rychlý skok až někam do krku. Znovu to ticho. Jen zářivky na chodbě tiše bzučí. Říkám si, že je to nevyspání. Auditivní halucinace z nedostatku kofeinu a nadbytku sekané.

„Huuu-húúú...“

Tentokrát kratší, ale hlasitější.

Pomalu odjistím pouzdro s obuškem, nadechnu se a udělám dva tiché kroky k pootevřeným dveřím. Svítilnou proříznu tmu uvnitř kanceláře. Kužel světla přejede po koženém křesle, drahých obrazech na zdi a zastaví se na velkém skleněném stole.

Na stole stojí luxusní, designový osvěžovač vzduchu. Každých forty sekund ze sebe s hlasitým „huuu-húúú“ vyfoukne obláček borovicové vůně, protože mu dochází baterie a motorek uvnitř zrovna mele z posledního.

Zhluboka vydechnu. Znovu zapínám obušek do pouzdra a opírám se o rám dveří.

„Skvělý zásah, Jirko,“ šeptám si sám pro sebe v prázdné kanceláři. „Opět jsi zachránil majetek před agresivním borovicovým aroma.“

Vracím se dolů na recepci. Na hodinách svítí 05:45. Za patnáct minut padla. Už mám sbalený batoh, bunda visí přes židli a já pomalu odpočítávám každou vteřinu jako vězeň před propuštěním.

RÁNA.

Prosklené vchodové dveře se otřesou v pantech. Zbystřím. Přes matné sklo vidím siluetu, která se pokouší protlačit skrz uzamčené dveře metodou "hlavou proti zdi".

Přistoupím k turniketům. Za sklem stojí chlapík v pokrčeném saku, bez bot, jen v ponožkách se vzorem piva, a v ruce drží napůl snědený trdelník.

Odemknu dveře. Chlapík vrávoravě vletí do haly, zamíří si to rovnou k turniketu a s neuvěřitelnou rozhodností přiloží k optickému snímači... ten napůl snědený trdelník.

BZZZZ. Červená.

„Sakra, no tak, pusť mě nahoru, musím na to ranní call-in,“ mumlá chlapík a znovu zuřivě razítkuje čtečku sladkým pečivem.

„Šéfe,“ říkám klidně a jemně mu beru trdelník z ruky. „Turniket nepodporuje skořicové čipy. A navíc je tři čtvrtě na šest ráno v sobotu. Váš call-in je pravděpodobně až v pondělí.“

Chlapík se na mě podívá skleněným pohledem, pak se podívá na svoje ponožky, na můj odznak a nakonec na chybějící trdelník.

„Já... já jsem asi odbočil špatně z baru, že jo?“ zeptá se naprosto střízlivým tónem.

„O takových tři sta metrů a jedno patro,“ přitakám. Podepřu ho za podpaží, otočím ho o sto osmdesát stupňů a doprovodím zpátky před budovu, kde mu do ruky vrátím jeho pečivo. „Zkuste to směr taxík.“

Právě ve chvíli, kdy za ním zapadnou dveře, se do haly vbelhá Tonda. Tonda je stálice ranních směn — šedesátník s vizáží mrzutého medvěda, který v životě neusmál a jehož první slovo dne bývá zpravidla nadávka.

Tonda se podívá na otisk skořice a cukru na skleněném turniketu, pak na mě, zakroutí hlavou a místo pozdravu zavrčí: „Ty vole, Jirko, ty tu recepci zase předáváš jak po výbuchu cukrárny. Co to tu je za bordel?“

Hoďím očima po hodinách. Svítí 06:00.

Podávám Tondovi služební telefon a svazek klíčů. „Všechno pod kontrolou, Tondo. Borovice na pětce zneškodněna, trdelníkový fantom vyhoštěn. Je to tvoje.“

Beru batoh, procházím turniketem na druhou stranu a poprvé za dvanáct hodin cítím na tváři čerstvý ranní vzduch. Dnešní šichta skončila.