Ach ta kritika!

Anotace: /předvánoční/

Půjčil jsem si v knihovně monografii. Těžkou, protože s obrazovými přílohami na kvalitním papíru. Těžký život. Impresionisté. Jména? Samí milionáři, Toulouse-Lautrec, Manet, Bouden a mnoho dalších, třeba Renoir. Jen Degas to měl na háku, anžto tatíček byl pan bankéř. Degas byl navíc jen organizátor, měl konexe a slovo a šel v malbě po proudu. I tak zasluhuje za organizování prodělečných výstav impresionistů uznání, jež živořili a rodiny s nimi. A jak dostávali „do kožichu“. Od těch staromilců historické malby, nic do pařížského klasického salonu neprotlačili, nic neprodali. Ani třísku. Kritika impresionizmu od staromilců? Drtivá, zničující, i nekorektní. Vždyť šlo také o vlastní kšecht. Kdepak dnes, kdepak rozmarné repliky na amatérském Literu, kde o nic nejde.
Vlastně jde. Jde o názor, názor o opravdovosti prožitků. Jen si představte, ta opovážlivost nanášet první tóny barvy bez podmalby a další vrstvu ještě do nezaschlé předešlé. Nebo jen tečkovat barvy z palety, nikoli pozvolné souvislé tahy staromilců. Dokonce drze a bez ostychu skicovat v plenéru své prožitky, měkké světlo, nálady, krajiny a portrétovat obyčejné venkovany při práci. Nic nepřikrašlovat, žádné fabulace, žádnou podbízivost.

Co jsem to jenom..., jo zda-li mám odpovědět na repliku, jak se tesá trám ze stromu poraženého sekerou, pak hlavaticí a nakonec širočinou. A kdyže jsem v lese naposled viděl tesaře s teslicí drženou pevně ve fortelných mozolnatých rukách?
Pravda, je to pár „pátků“. To ještě fungoval normální svět, kdy se lidé na vsi potřebovali navzájem. To byl svět mého táty a dědy. To se ještě pásly stračeny a kozy. Tedy já jen jako městská prázdninová náplava. Co já od místních kluků dostal do kožichu při pečení zrekvírovaných brambor.
Naopak jsem byl chválen, když jsem na periferii města nosil oběd do dílny mistra koláře a karosáře. Toho, co uměl udělat nový podvozek auta meziválečné výroby. Toho, co mi vyrobil lyže z pařeného jasanu, sáňky z buku a břízy, co dovedl kočárové loukoťové kolo. A tak na přání mého otce a také dědy bydlím v jeho sadu, co je obklopen lesem a po kom jsem zdědil jeho „cajk“ ze starého stavení ve stodole.

No jasně, svět se mění. Zrovna nedávno přijel nový příbuzný. To, že se sestřenice vícekrát vdávají, má i své výhody. Odsunul mé kultovní japonské brusy Miyabi a vyměnil je za britské diamantové Silverline. Kdepak mokrý proces! No jasně, svět se mění, teď už není čas a brousí se „na sucho“.

Jenže můj děda používal obyčejnou českou břidlici, zasunutou v kravském rohu na koženém pásku. Do rohu nalil vesnickou studniční vodu a přidal štipec octa. Nevím, který svět je lepší. Možná mne láme sešlost věkem a také lenost. Na širočinu a ostatní cajk se většinou už jen dívám.

Přeji hezké Vánoční svátky, sníh a prasátko o Štědrém dnu. Nejlépe zlaté. A nemaroďte!