Anotace: Jak se mi díky meluzíně rozsvítilo v hlavě.

BÁSNICKÉ STŘEVO 3

Tentokrát bych  rád rozšířil záběr svého nesouvislého blábolení od poezie či literatury na umění vůbec. Sice nevím, jestli výtvarníci mají taky své výtvarné střevo, možná vzhledem k nástroji, se kterým tradičně zacházejí, by mohli mít spíš výtvarné štětiny, ale to se budu muset teprve nějakého  kamaráda malíře zeptat, pokud to neobjasní některý  básnící výtvarník, třeba Aťan, přímo zde v komentáři.  Muzikanti ale možná hudební střevo mají, alespoň ti, co hrají na smyčcové nástroje – na některé z nich se jak známo bez střívek blbě hraje, i když na stradivárky se dá někdy i bubnovat, takže ani to neplatí absolutně. Nakonec i k varhanám kdysi musely být měchy, na dudy to bez nich nejde ještě ani teď,  a to je taky možná nějaký druh střeva nebo přinejhorším alespoň jeho vzdálený příbuzný. Kdysi mě tu taky zaskočil Aťan s obrázkem okaríny, což je tuším hliněný nástroj, a ta  už od pohledu vypadá jako bezprostřední výtvor hudebního střeva sama o sobě.  Horší je to s žesťovými nástroji, tam bych se možná přiklonil spíš k hudebním játrům, alespoň u trumpetistů – tu říkanku „já rád játra, ty rád játra, on rád játra, trumpeta“ jistě všichni znáte.  Ale nebojte se, nechci se tu znovu patlat ve střevech či vnitřnostech vůbec, jen jsem se tak zamyslel nad tím, zda mají tyto tři základní druhy umění něco společného. Možná jsem to ale nevzal za ten nejsprávnější konec, lidské útroby jsou dost nepřehledné stejně jako umění samo, a ne vždy je u uměleckých  počinů tak zřejmé, ve které pomyslné části umělcova těla se zrodily, jako třeba u slavné krátkodobé instalace výtvarné skupiny Rafani v Národní galerii (http://cs.wikipedia.org/wiki/K%C3%A1len%C3%AD_Rafan%C5%AF_ve_Veletr%C5%BEn%C3%ADm_pal%C3%A1ci).

Ale něco společného musí literatura, výtvarné umění i hudba mít, když je to všechno umění. A není to tak jednoduché, jak by nějakého naivu mohlo napadnout, že je třeba možné vyjít přímo ze slovního základu a jednoduše říct, že to je každý produkt takového jedince, který něco umí.  Tak pochutnat si na skvělém guláši se taky někdy vyrovná uměleckému zážitku, nepochybně je to i umění výtečně uvařit guláš, ale asi nikdo nebude nazývat kuchaře umělcem ve stejném významu slova jako třeba Damiena Hirsta, i když to jsem nezvolil taky asi úplně nejlepší příklad – tak raději třeba Michelangela, ten už je přeci jen asi dost dlouho po smrti, aby si mohl dělat na místo v encyklopediích nárok. Hirsta bych raději přeci jen nechal ještě pár desetiletí čekat, vždyť zatím ještě ani neumřel.  Ale ani o jména mi vlastně nejde, to je jen taková ilustrace – a zase už tu matu pojmy, kreslit ani malovat neumím a přesto se tu snažím ilustrovat. Život jsou holt samé paradoxy. A to ani nemluvím o tom, že současní kunsthistorikové v současném umění ani nevyžadují, aby umělec skutečně uměl, to už prý není vůbec podstatné a je to překonaný zkostnatělý požadavek. Důležitější je prý nápad a jeho zasazení do nečekaných souvislostí.  Škoda, že mě tenkrát Rafani nevzali s sebou, mohl jsem se dnes taky považovat za výtvarného umělce. Ale nebudu plakat, prošvihl jsem jednu příležitost, další už si tak lehce utéct nenechám. Kdybyste o nějaké chystané performanci podobného druhu věděli, vzkažte mi to prosím, přece jen od mlácení do klávesnice u počítače trpí oči i záda a tak bych si rád zkusil nějaký umělecký počin třeba i v jiném než svém interiéru, nepohrdnu případně ani vhodným  plenérem. Upřednostnil bych ale nějakou performanci spíš ve stoje, když si totiž dřepnu, už se mi někdy blbě vstává - to víte, klouby už nejsou to, co bývaly za mlada.

Ale to pořád odbíhám (zatím jen slovně od tématu) a přitom jsem se ještě vůbec nedostal k tomu, co jsem tu vlastně chtěl podstatného  říct či lépe řečeno napsat. Nebo spíš „lépe napsáno napsat“?  To je  šílené, jak pořád hledám logiku tam, kde možná žádná není a pak z toho kolikrát i blbě spím. No jo, a to je vlastně to, o čem jsem chtěl psát! Může za to Tichá meluzína, která mi v komentářové diskusní smršti sdělila něco, po čem se mi přímo rozsvítilo. Znáte to, jak třeba Newtonovi spadlo to jablko na hlavu a hned vešel coby jedna z největších  ikon do všech učebnic fyziky.  Takové ambice sice sám nemám, ale Tichou meluzínu bych k tomu jablku klidně přirovnal. Nespadla mi sice přímo na hlavu, ale stejně mi slušnou díru do hlavy stačila udělat. A přitom docela nenápadně. Když jsem jí tu včera do komentářů k Duchu vlka  napsal, že pořád nedokážu přijít na chuť Jacksonu Pollockovi, tak mi vlepila takovou zdánlivě jednoduchou repliku – že mám asi příliš logické myšlení.  No jak se holka mohla tak geniálně trefit a poznat, že fakt asi mám docela logické myšlení a ještě to dokumentovat  na něčem tak neskutečně nelogickém, jako jsou třeba Pollockova plátna?  V noci jsem se z toho několikrát budil a zdály se mi takové až abstraktní sny. A teprve ráno ve sprše mi to konečně došlo – heuréka! Umění není jen jedno, to sdělné, jak jsem se dosud bláhově domníval - proto  jsem tam, kde jsem žádné sdělení nenašel, nemohl ani umění objevit.

My, co pořád v něčem hledáme nějaké poselství, nějakou zakódovanou myšlenku, porozumíme jen tomu umění, které dokážeme rozklíčovat. A přitom je to tak prosté (!) – stačí přestat hledat myšlenku tam, kde žádná ani není. Proč bych se měl rozčilovat nad tím, že netuším, co mi chtěl Pollock sdělit, když on mi nejspíš ani nic sdělit nechtěl? A když jsem se osvobodil od této své umanutosti, tak mi naráz došlo, že vlastně ta jeho plátna se mi líbí, to jsem si koneckonců přiznával i dřív, ale řadil jsem je spíš mezi hezké dekorace. U tapety na zdi přece taky nepřemýšlíme nad tím, co nám chtěl tou tapetou někdo sdělit. Buďto je hezká a sneseme ji ve svém interiéru řadu let nebo si ji zkrátka lepit na zeď nebudeme. Já bych si klidně Pollockovo plátno na zeď jako dekoraci pověsil, i když ty miliony dolarů bych samozřejmě uměl utratit asi i jinak. Ale tak řekněme, kdybych byl třeba Kellner nebo Bakala a nemusel o každé pětce prostě přemýšlet a chtěl si nějakou investici pověsit i na zeď v některém ze svých paláců či bunkrů. A nemusí mě vlastně vůbec dráždit, že nevím, co tam slavný umělec namaloval. Je to prostě nějaký pocit a šlus – proč se honit pořád za nějakým klíčem? Sbohem blude!

A když tak o tom přemýšlím, tak jaký je vlastně rozdíl mezi Van Goghovými Slunečnicemi a Pollockovým Číslem 18?  Copak slunečnice něco sděluje? Je to taky jen taková dekorace, ale jaká, panečku! Když u ní postojíte třeba v londýnské galerii, tak to na vás přímo sálá cosi, co vás doslova nadnáší. To s vámi žádná čerstvě utržená slunečnice ve váze na stole neudělá. K čertu s myšlenkou – je to zkrátka poodhalená krása (neplést prosím s krásou bez závoje - i když vlastně proč ne) a ta je sdělením sama o sobě!  Něco jako láska – přece když bouří hormony, taky nepřemýšlíme nad ničím jiným a je nám setsakra dobře. To jen příbuzní někdy lomí nad naším výběrem rukama – protože uvažují pitomci logicky a ne umělecky. A to je právě chyba!  Musíme se prostě vcítit do samotného obrazu, nechat se unést přímo emocemi autora, nikoliv se na něj dívat z pozice ustaraných rodičů, co nám to proboha zase chce nezdárný potomek přivést do naší spořádané rodiny – my si ji přece rozvrátit nedáme, že?

Takže přátelé, chcete-li pochopit umění, nehledejte v něm pokaždé, jako jsem to dělal dosud mylně já, nepotkav Tichou meluzínu,  za každou cenu myšlenku. Budete tak vnímat  jenom určitou část umění a o tu další se zbytečně ochudíte. Omlouvám se i všem básníkům, včetně těch literských, kteří píšou formálně krásnou poezii, aniž by do ní vkládali nějaké poselství či srozumitelné sdělení, že jsem jim dosud nerozuměl.  Díky jedné zdánlivě nevinné poznámce Tiché meluziny jsem dospěl k závěru, že i formálně dokonalá poezie bez konkrétního obsahu, stejně jako hudba či obraz, které nenesou  žádné určité sdělení, mohou být uměním už jen kvůli tomu, že jsou zkrátka krásné. Vítejte  Františku Kupko, Jacksone Pollocku i Kazimíre Maleviči, rád jsem vás konečně poznal!

P.S. Tímto děkuji Tiché meluzíně, že v mém myšlenkovém světě sehrála stejnou úlohu, jako jablko v tom Newtonově. Ale i po Newtonovi musel přijít ještě  Einstein se svým  E=mc², takže jsem třeba Hirstova žraloka nebo výkaly Rafanů ani po tomto objevu zatím vstřebat nedokázal. Nějak mi u nich stále uniká nejen myšlenka či sdělení, ale zatím pořád i ta samotná krása „an sich“. Tak třeba mi někdo zase pošle nějaký nenápadný vzkaz a rozsvítí se mi v hlavě další pomyslná žárovička. Člověk se má nakonec učit celý život, no ne? ;-)

Praha, 15.12.2013

http://youtube.com/watch?v=RvAbKyVRSZI

http://youtube.com/watch?v=o7nUHrRskLM 

http://youtube.com/watch?v=df9gHt3j9WY