Nová Pravidla Českého Pravopisu

Anotace: Můj první....fejeton do školy. I když, viděl jsem i kratší. V první chvíli jsem myslel, jestli jsem, nedej bůh, nenapsal úvahu. Do toho. komentáře a vyhraněné názory vítány.

Už od mládí jsem chtěl být součástí něčeho významného. Vynalézt samočistící prachovku, hrát v kapele vydělávající milióny, nebo objevit nový druh Svižníka (a to, že ho objevil někdo jiný už před sto lety úplně popřít). Nikdy bych však nečekal, že se stanu součástí tak převratné události, jako je „renovace“ českého jazyka jako takového. Jak významná je to změna jsem si uvědomil, když mi jeden spolužák vykládal o soutěži N proti N (to N si domyslete). O této soutěži nemám valného mínění a to, že podmínka vítězství je být co nejprůměrnější z průměrných členů té nejprůměrnější průměrné rodiny toho nejprůměrnějšího průměrného města (což v praxi znamená, že dotyčný je nejspíš kříženec pohovky a papouška) mluví sama za sebe. Tak v této soutěži dostal jeden z členů oné průměrné rodiny velmi zapeklitou otázku: Jaké je nejčastěji používané slovo. Mezi publikem figurovalo mezi „a“ a „i“ jedno slovo. „Vole“. V první chvíli jsem se srdečně zasmál a musel přiznat, že je to pravda. Jak je ta pravda děsivá mi došlo až, když jsem seděl mezi dalšími spolužáky o přestávce ve třídě. Fakt, že mi má věrná Mp3 vypověděla službu již před čtyřmi dny, v knížce jsem se dostal do nudné pasáže a kamarádi se právě dohadovali zda černý střelec ohrožuje bílého koně nebo bílý kůň ohrožuje černou dámu, mě donutil k zoufalému činu. Rozhodl jsem se sedět na místě jako pecka a poslouchat rozhovory ostatních. V té chvíli jsem se neuvěřitelně zhrozil. Předvedu vám model situace, která se přede mnou odehrávala:
„Hele Vole, viděl jsi včera N proti N?“
„Neviděl, vole. Co tam bylo, vole?“
Ty Vole. Víš jaké je nejpoužívanější český slovo, Vole?“
„Nevim vole.“
„VOLE, ty vole!“
„Ty, Vole!“
Tak to byl náčrt scény, která se přede mnou v té chvíli rozprostírala. Nevím, zda by si Palacký dával se záchranou češtiny a celkově s Národním obrozením takovou práci, kdyby věděl, že samotná čeština pomalu mizí a nahrazuje ji jazyk nepodobný žádnému slovanskému jazyku a totiž Volština. Pokud se mýlím opravte mě, ale dosud jsem se nesetkal s národem, který by choval k objektu své večeře, oběda, v některých případech i snídaně, takovou náklonnost, že by mu věnoval celou třetinu své slovní zásoby. No budiž. Přistihl jsem se, že se tomuto jazyku také přizpůsobuji. A když se něčemu přizpůsobí i člověk, který si donedávna myslel, že digitální hodinky jsou docela šikovný nápad, má to čeština jak ji známe (a opovrhujeme jí) spočtené. Přece jen, touto mutací trpí i jiné jazyky jako třeba americká angličtina. Nedávno na tuto skutečnost poukázal herec Čvrtníček, který na udílení filmových cen Český lev přednesl modelovou větu: „This f*cking f*ck doesn’t f*ck.“ A hned k tomu poskytl český překlad: „Tohle zatracené auto nestartuje.“ Angličtina je pak dalším problémem, díky kterému český jazyk upadá ba zaniká. Asi před měsícem se mi dostal do rukou výtisk dvouměsíčníku středních škol ústeckého kraje Ostudyum. Nikdy jsem si nemyslel, že abych si mohl přečíst český článek, budu potřebovat slovník. Článek byl (naštěstí pro redaktory) stažen ze serveru Cosmoboy.cz. Článek se jmenoval Reného poradna a hovořil o tom, co se vám může stát, pokud vyjedete do zahraničí (v tom lepším případě, když přitom nenarazíte na Reného):

Čechy jsou sice mega země, ale čas vod času se naskytne příležitost cestnout i out of ty čáry na Glóbusu a kouknout se na maso, který hovoří jinou řečí. Guidli jsme fájv nejoblíbenějších destinací , kam travelujou husťáci a sepsali probs&dobrý záležitosti, co vás meetnou jinde…

V té chvíli mi bylo líto lidí, kteří byli tak neprozíraví, že si za svou druhou mateřštinu zvolili tak fádní jazyky jako je němčina, francouzština, nebo dokonce prehistorická a rzí ze srpu a kladiva načichlá ruština. Pro tento typ lidí by měl existovat překladatel, který by takovéto články překládal z moderní „Englištiny“ do naší „staročeštiny“. Jen doufám, že se takových umělců bude vyskytovat co nejméně, protože by pak má rodina (která trpí nadbytkem znalců ruštiny) nebyla schopna přečíst si ani televizní program.
Pak je tu i poslední možnost, že se oba tyto směry (Jak Volština, tak Engliština) spojí a vzniklá hatmatilka bude přelepena nálepkou „njůčeština.“ Poměrně úspěšně se trochu okleštěná verze usadila již dnes. Takže já se půjdu postavit do fronty na zbrusu nové vydání Pravidel Jazyka Českého, abych věděl, kde ve větě „Chtěl bych deset rohlíků“ mám umístit „vole“.