Problematika politické kultury

Anotace: Žádná lidská společnost nikdy nebyla, není a nebude dokonalá. JUDr. Oldřich Hein a jeho studie, Problematika politické kultůry.

Problematika politické kultury

 

„Účel politického společenství nespočívá v pouhém zachování života,

nýbrž v pospolitém konání dobrých činů.“

(Aristotelés /384-322 př.n.l./ - Politika)

 

1.Žádná lidská společnost nikdy nebyla, není a nebude dokonalá. Aby však

společnost řádně fungovala, musí být vnitřně i navenek stabilní a musí se

opírat o důvěru obyčejných občanů (tj. nikoli zločinců a lidí nemravných).

 

Základem stabilní a smysluplně fungující občanské společnosti nejsou

nestabilní a proměnlivé právní normy (nezřídka i nerozumné a nemravné),

ale mravnost a pozitivní právní i mravní vědomí občanů. Jakákoliv vnitřně

stabilizovaná občanská společnost snáze přežije nepříznivé vnější i vnitřní

podmínky (včetně ekonomických), avšak bez udržování a upevňování

základních mravních hodnot a bez rozvíjení pozitivního právního i mravního

vědomí občanů se musí postupně zhroutit, čímž se vytváří příznivé podmínky

pro nastolení totalitních vlád.

 

Stabilita občanské společnosti tedy není založena na soustavných politických,

ekonomických a právních změnách a experimentech, ale na důsledném

a vytrvalém upevňování těchto tradičních mravních hodnot:

 

• míru, tolerance a smířlivé mezilidské komunikace,

• rovnosti a spravedlnosti,

• bezpečnosti občanů,

• úcty k moudrosti a pravdě,

• rozumném, uvážlivém a uměřeném sociálním programu,

• skromnosti, střídmosti, zdrženlivosti a uměřenosti,

• slušnosti, lidskosti, spolupráce a solidarity,

• rodinných vztahů,

• výchově občanů k dodržování základních mravních hodnot, včetně ohleduplnosti, úcty ke starším lidem a soucitu s lidmi trpícími.

 

(Pozn.: Záměrně nejsou zmíněna základní lidská práva. Ta jsou totiž při

dodržení shora uvedených hodnost zcela samozřejmá. Lidskými právy

se jako modlou ohánějí především nejrůznější naivní a proklamativní

humanisté, kteří jsou mnohdy sami nerozumní, nevědomí a hloupí, vůči

opačným názorům nesmiřitelní a nenávistní a jejichž osobní život by

rozhodně nemohl sloužit jako příklad mravnosti.)

 

K dosažení a upevnění těchto hodnot má směřovat politika. Přesný překlad

starořeckého slovního spojení „polis-theá“ je totiž činnost veřejně (obecně)

prospěšná a nelze pochybovat o tom, že právě dosažení a upevnění všech

těchto hodnot je společensky prospěšné a žádoucí.

 

 

 

- 2 -

 

 

 

 

Izolovaný soukromý názor převážné většiny politiků bude patrně v souladu

s těmito mravními hodnotami – těžko by se totiž někdo z nich odvážil tvrdit

opak, natož aby tyto hodnoty veřejně zlehčoval. Jako celek (poslanecká

sněmovna i senát) se však chovají zcela opačně. Jejich největším nepřítelem by

totiž byla konsolidovaná a spokojená občanská veřejnost, stabilní právní řád

a fungující justice, policie i správní aparát. V takovém společenském prostředí

by totiž byli zcela zbyteční a nikdo by si jich ani nevšiml. Proto aby na svoji

potřebnost upozornili a zajistili si svoji (mnohdy velice pochybnou) existenci

 

1. neustále si vymýšlejí problémy, které občany mnohdy ani netíží,

2. existující problémy zveličují anebo zlehčují podle své momentální potřeby,

3. přijímají zbytečné anebo nesmyslné právní normy, které občanům jejich život jenom komplikují,

4. vzájemně se sledují, šíří o sobě zlobné pomluvy a před občany se hanobí,

5. neustále se hádají, urážejí a šíří kolem sebe zlobu a nenávist,

6. s jakýmkoliv návrhem politické protistrany zásadně nesouhlasí,

7. politické protistraně záludně a nenávistně škodí,

8. lžou, demagogicky žvaní anebo účelově užívají polopravdy,

9. lehkovážně slibují nesplnitelné, aby uspěli ve volbách,

10. pokud chtějí své sliby splnit, musí porušit platný právní řád, na který se pak neohlížejí, atd.

 

Na mravních hodnotách a stabilizaci společnosti jim ve skutečnosti vůbec

nezáleží, protože na prvním místě jejich hodnotového „žebříčku“ jsou oni

sami. Jsou zcela odtrženi od reality a žijí ve svém vlastním světě, mnohdy

v dobře hlídaných milionářských vesnicích. O problémy občanů se okázale

a pokrytecky zajímají pouze před volbami, aby pak na ně pro samé starosti

o sebe sama opět zapomněli.

 

„Duch vladařů zaslepených mocí tíhne k nepředloženostem.“

(Indická učebnice moudrosti a praktické politiky Paňčatantra

aneb Patero ponaučení – 3.-5.stol.n.l.)

 

O stabilizující funkci tradičních mravních hodnot se podrobně zmiňuje již

Buddha (563-483 př.n.l.) ve svém rozhovoru s prvním ministrem magadhského

krále Adžátasatty Vassakárem (viz Velká rozprava o Buddhově úplné nirváně).

Vassakáró chce vědět, jak by jeho král mohl porazit kmen Vadždžijů. Buddha

se nejprve ptá svého učedníka Ánandy, jaká pravidla soužití platí u Vadždžijů.

Když mu Ánandó na jeho sedm cílených otázek odpovídá kladně, Buddha

praví, že při dodržování těchto sedmi podmínek vzestupu je možno u Vadždžijů

očekávat vzestup a nikoli úpadek. Ministr Vassakáró nato přiznává, že i kdyby

Vadždžijové dodržovali pouze jedinou z těchto podmínek, nebylo by možno je

porazit – natož když dodržují všech sedm.

- 3 -

 

 

 

 

Sedm Buddhových podmínek společenského vzestupu:

1. Pravidelné setkávání občanů ve velkém počtu (demokratické principy).

2. Shoda při jednání a shoda při vyřizování společných záležitostí.

3. Zachovávání starých předpisů, nezavádění nových, jednání v souladu se starými tradicemi.

4. Ctění a uznávání starců, naslouchání jejich radám.

5. Neunášení a nezadržování žen a dívek (tj. úcta ke svobodě žen a dívek a dodržování pohlavní zdrženlivosti).

6. Udržování a uctívání svatyň, přinášení obětí.

7. Ochraňování Probuzených (tj. moudrých mužů a žen) a vytváření příhodných podmínek pro jejich život a působení ve společnosti.

 

Již samotná myšlenka sedmi podmínek vzestupu je pro politiku inspirativní.

O úrovni vzdělání našich politiků hovoří již jen to, že něco podobného je ještě

nenapadlo.

 

 

„Zmatek a anarchii plodí ztráta mravních principů,

pořádek a harmonii – jejich dokonalý nadbytek.“

(Čínský konfuciánský filosof Sün-c´ - 313-238 př.n.l.)

 

 

„Kdo vládne lidem, musí jim i Cestu označit.

Když Cesta není jasně označená, může dojít ke zmatkům.

A tímto označením jsou společenská pravidla a zákony.

Kde se nebudou dodržovat společenská pravidla a zákony,

tam zavládne temno.

Kde vládne temno, tam vládne zmatek.“ (Sün-c´)

 

 

„Kde neplatí právo, neplatí nic.“ (římské právní úsloví)

 

2.Politika je služba veřejnosti, nikoli sobě, své rodině anebo zájmovým

skupinám. Ideálním stavem by bylo, kdyby to byla služba nezištná. Pokud by

však byla vykonávána v souladu se všemi kategorickými mravními

požadavky, nelze mít nic proti tomu, aby byla i náležitě honorována.

 

„Poctivost je jednou mírou metod vládnutí,

spravedlnost je druhou mírou metod vládnutí.

Vládnout zákony tam, kam dosahují zákony,

a soudnou myslí tam, kde zákony už nestačí,

to je nejvyšší mírou metod vládnutí.

A největší chybou vládnutí je:

upřednostňovat osobní zájmy

a nepřidržovat se všeobecných (mravních) principů.“ (Sün-c´)

 

- 4 -

 

 

 

 

Jakmile se obecně prospěšná politická činnost změní v činnost individuálně

anebo skupinově prospěšnou, stává se její dominantní motivací zištnost,

chamtivost a touha po moci, ať už jde o jakékoliv společenské zřízení.

Takové chování politiků svádí mnohé mravně nepevné občany k podobnému

jednání, což zvyšuje kriminalitu a prohlubuje vnitřní nestabilitu státu.

 

 

„Dnes však vrchnost a vládcové holdují nepravostem.

A proto jsou příčinou mnohých trápení.

Neboť:

štěstí a neštěstí člověka nezávisí na Nebesích.

Štěstí a neštěstí si lidé sami způsobují.“

(Čínský konfuciánský filosof Meng-c´ /Mencius/ - 372-289 př.n.l.)

 

„Znaky epochy neklidu a nepořádku jsou tyto:

lidé nosí přepychové oděvy,

muži se zdobí jako ženy,

mravy jsou nevázané,

lidé jsou zaměřeni pouze na zisk,

jejich činnost je neuspořádaná,

zvuky a hudba nepřístojné,

lidé nezachovávají zákony slušnosti a starají se jen o vnější krásu,

o udržování své existence, nezachovávají pořádek.“ (Sün-c´)

 

„A kde jsou truhlice plné, ale lid zbídačený,

tam se říká, že „vrchnost hoduje a lid hladuje“!

A každá taková krajina je ohrožená.

A útok nepřítele těžko přežije.

Proto:

Kdo odírá krajinu, jen vlastní záhubu tím urychluje a nepřítele posiluje!

 

Odírání krajiny vyvolává růst lupičství,

podporuje nepřítele,

zbídačuje lid i zem a ohrožuje samotného vládce.

A to jsou cesty, kterými ostražitý vládce nekráčí!“ (Sün-c´)

 

 

Po dosavadních (neblahých) zkušenostech lidstva lze spolehlivě prokázat, že

ani demokracie nezaručuje plnění všech požadavků na obecně prospěšnou

politickou činnost. Již od starověku je totiž známo, že právě demokracie

umožňuje vyniknout nejrůznějším politickým dobrodruhům (avanturistům)

a kořistníkům, kterým záleží jen na sobě. Kdo touží po moci a prospěchu s ní

spojeném, je schopen nejnestoudněji lhát, planě slibovat, podvádět anebo i

vraždit politické odpůrce.

- 5 -

 

 

 

 

Demokracie – i když ctnostná – nemůže ctnostnou zůstat, protože prosperita,

kterou občanům zajišťuje, plodí ctižádostivost, násilí a rivalitu, zatímco je

třeba zachovat umírněnost, abychom se vyhnuli nadbytku bohatství

a hrdosti. (Dion Cassius /asi 163-233 n.l.) – Římské dějiny)

(Volný výklad dle Roberta Etienna – Julius Caesar)

 

„Národy mnohdy netuší, jak jsou bohaté na lotry. Je třeba převratů, aby je

objevily. Pak žasnou, co vstává z prachu.“ (Victor Hugo)

 

 

 

„Lidu můžeš vysvětlovat, nikoli jej ohlupovat;

lid můžeš poučovat, nikoli jej zastrašovat;

lid můžeš vést, nikoli jej utlačovat;

lid můžeš v dobrém využít, nikoli však podvádět.“

(Sborník esejů bratří Čchengů z doby Sung – 960-1279 n.l.)

 

 

Demokracie s neschopnými, zištnými a věčně rozhádanými politiky je

neperspektivní, obecně mravně nestabilizující a časem se zákonitě přežije (viz

Platónova teorie o cyklické změně politických systémů: tyranie, tímokracie,

oligarchie, demokracie, znovu tyranie atd.). Až se občané dostanou do

nesnesitelné sociální tísně a mravního úpadku, jejich nenávist vůči politikům

dosáhne vrcholu, začnou zvonit klíči (ne-li harašit zbraněmi) a budou

naléhavě volat po vládě „silné ruky“. Pak se objeví „spasitel“ a demokracie

bude nahrazena novou diktaturou anebo dokonce tyranidou. Potom už bude

záležet jenom na tom, do jaké míry budou noví vládci vzdělaní a mravně

vyspělí a zda se ze starých pseudodemokratických struktur nestanou noví

tyrani anebo tyranovi přisluhovači.

 

Důležité upozornění: Diktatura není totéž co tyranida (tyranie)!

 

Diktatura může být moudrá, uvážlivá, spravedlivá, slušná, uměřená i lidská,

anebo uerozumná, nespravedlivá, neslušná, neuměřená, nelidská a krutá.

 

Tyranida (tyranie) je nespravedlivé užívání moci (nespravedlivá diktatura).

 

Pro jakoukoliv společnost by proto byl pravým požehnáním moudrý a

osvícený samovládce (idea Platónova a Sün-c´), který by si uměl vybrat

moudré rádce a schopné úředníky; nikoli tedy horda zištných, úplatných,

splašených, uhádaných a samolibých pseudodemokratů, kteří si myslí, že

„sežrali všechnu moudrost“ a kteří již v minulosti mnohokrát ze závisti a

zloby fyzicky anebo společensky zlikvidovali obecně prospěšné anebo

perspektivní spoluobčany.

 

 

 

- 6 -

 

 

 

 

„Slušelo by se Efeským, aby se všichni dospělí oběsili a zanechali město

nedospělým, neboť vyhnali svého nejzdatnějšího muže, Hermodóra,

říkajíce: „Z nás nebudiž nikdo nejzdatnější, anebo budiž jinde a u jiných.“

(Řecký filosof Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

 

„V každé organizaci se vždycky najde někdo, kdo ví, o co běží.

Je třeba ho neprodleně propustit.“

(Conwayův zákon)

 

 

3.Nikdo nemůže vědět všechno a proto ani neexistuje vševědoucí politik.

Někteří samolibí a sebestřední politici však vševědoucnost rádi předstírají

anebo dokonce ve svoji vševědoucnost nekriticky věří, zvláště pokud jsou o ní

svým pochlebujícím okolím soustavně přesvědčováni.

 

Není hanbou přiznat neznalost. Pokud by však politik byl intelektuálně i

mravně vyspělý (viz vysvětlivky níže), pak je schopen poskytnuté informace

v úplnosti vyhodnotit a poté se i správně rozhodnout. Objektivně správné

rozhodnutí tedy předpokládá podrobnou znalost základních mravních

kritérií.

Velmi proto záleží na odborné kvalifikaci a mravní vyspělosti poradců

a pokud má politik i výkonnou moc (tj. je např. ministerským předsedou nebo

ministrem), velice záleží i na tom, komu svěří její konkrétní výkon. Obdobné

pravidlo platí i pro ostatní druhy státní moci (tj. moc zákonodárnou a soudní).

 

 

„Přizveš-li k moci moudré a osvícené,

jako bys základy pro stabilitu státu položil.“

(Kniha písní /Š-ťing/ - 11.-6.stol.př.n.l.)

 

 

„Prvořadnou povinností vládce je vybírat do státních úřadů správné lidi.“

(Kronika Cuo-čuan – 721-480 př.n.l.)

 

 

„Pozvedni schopné – sesaď neschopné.“

(Zakladatel čínské mohistické školy Mo-c´ - 479-391 př.n.l.)

 

 

 

„Řídit stát bez účasti schopných a moudrých je totéž,

jako léčit nemoc bez účinných léků.“

(Čínský filosof Cchuej Š z doby Chan /202 př.n.l.-220 n.l./)

 

„Říká se:

Nevíš, jaký je to člověk? Podívej se na jeho přátele.

Nevíš, jaký je to vládce? Podívej se na jeho rádce.“ (Sün-c´)

- 7 -

 

 

 

„Dynastie bez upřímného a smělého ministra nepozná své chyby a omyly,

země bez mudrců nepozná pravdu a spravedlnost.“

(Kronika dynastie Chan – 202 př.n.l. – 220 n.l.)

 

 

„Jestliže vladař neví, že má kolem sebe schopné a charakterní lidi,

toť jeho první prohra;

jestliže ví o schopných a charakterních, leč nevyužije jich,

toť jeho druhá prohra;

jestliže jich využije, ale neposkytne jim odpovídající postavení,

toť jeho třetí porážka.“

(Čínský filosof Jen Jing z doby Válčících států /481-221 př.n.l./)

 

 

„Lidské pokolení nevyjde z běd, dokud se buď stav pravých a opravdových

filosofů neujme politické vlády, anebo dokud se třída držitelů vládní moci

nějakým božským řízením neoddá vážné filosofii.“

(Platón – 427-347 př.n.l.)

 

 

4.Dobrý politik musí být vzdělaný, zkušený a rozumný.

Nejrozšířenějšími vlastnostmi politiků jsou však nevědomost, nerozumnost,

hloupost, ješitnost a zištnost.

 

Nevědomost je nedostatečná informovanost o nejrůznějších otázkách

veřejného života, techniky, přírodních věd, historie, filosofie apod.

Pod nevědomost lze řadit i neznalost práce, kterou je třeba vykonávat, anebo

neznalost problematiky, kterou je nutno řešit (včetně zásad politiky).

 

Nerozumnost je nezpůsobilost správně vnímat a vyhodnocovat pravou

skutečnost (objektivní realitu) a správně nakládat se získanými informacemi.

 

Hloupost je kombinací nevědomosti, nerozumnosti, nemravnosti

a nedostatečných duševních schopností.

 

Ješitnost je zbytnělé sebevědomí, nepodložené skutečnými intelektuálními

a mravními kvalitami.

 

Zištnost je nekontrolovatelná touha po majetkovém prospěchu.

 

Předpokladem vědomosti je dlouholeté pravidelné a cílené samostudium.

Předpokladem politické vědomosti je dlouholeté pravidelné a cílené studium

historie, filosofie, psychologie a sociologie.

 

Předpokladem rozumnosti jsou nejen teoretické vědomosti, ale i praktické

zkušenosti a pozitivní intelektuální vlastnosti, zejména logické uvažování,

invence (důvtip) a schopnosti asociační, komparační a dialektické (tj. pružná

výbavnost představ, porovnávání daného jevus jinými podobnými jevy a

vnímání daného jevu v nejrůznějších souvislostech i budoucích perspektivách.)

- 8 -

 

 

 

 

 

Dokonalý (osvícený) politik musí být všestranně intelektuálně i mravně

vyspělý. Musí být proto moudrý, uvážlivý, spravedlivý, poctivý, slušný,

skromný, střídmý, zdrženlivý, uměřený, uvážlivě odvážný, lidský, laskavý,

soucitný a za všech okolností rozhodný a pohotový ve slovech i ve skutcích.

Takoví ideální politici dnes již nežijí a existují pouze ve filosofické teorii.

Intelektuálně a mravně vyspělé lidi totiž politika nepřitahuje, protože na

každodenní styk s nevědomými, nerozumnými, hloupými, ješitnými a zištnými

politiky nemají čas, nervy ani žaludek.

 

Předpokladem moudrosti jsou rozsáhlé a prakticky užívané historické,

filosofické a psychologické znalosti. Jen tak lze pochopit sebe sama, svoji

existenci v historickém a společenském měřítku a zákonitosti společenského

vývoje; jen tak se lze za všech okolností správně orientovat a rozhodovat.

 

Protože politik se stýká s širokým okruhem osob (včetně nejrůznějších

věřících i ateistů), musíznát Bibli (Starý i Nový zákon), musí být orientován

v antické filosofii, konfucianismu,buddhismu i islámu a musí znát

teoretické základy fašismu i marxismu-leninismu. Stejně tak by měl mít

základní znalosti psychologie a měl by býtschopen rozpoznat skrytou motivaci

lidského jednání.

 

Poznání pravé skutečnosti (objektivní reality) vytváří základ pro správné (tj.

mravné) myšlení, mluvení a jednání – tj. pro vysokou mravní vyspělost.

 

„Milovat studium znamená blížit se k poznání.

Usilovně se snažit znamená blížit se k lidskosti.

Znát stud znamená blížit se statečnosti.

Kdo má toto trojí, ten ví, jak vládnout lidem.

Kdo ví, jak vládnout lidem,

ví jak spravovat Podnebesí, stát i rodinu!“

(Zakladatel konfucianismu Kchung fu-c´ /Konfucius/ - 552-479 př.n.l.)

 

 

Podrobná znalost historie poskytuje zejména tyto politické vědomosti:

 

1. o úspěšných (osvědčených) a neúspěšných (neosvědčených) formách vlády,

2. o cyklické přeměně jednotlivých společenských systémů,

3. o příčinách společenských krizí,

4. o životních poklescích a politických chybách bývalých politiků a vládců,

které vedly k jejich neoblíbenosti a pádu,

5. že „není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem“.

 

 

 

 

- 9 -

 

 

„Snaž se vyrovnat svým předkům,

těm, kteří žili před tebou.

Pohleď, jejich slova přetrvávají v knihách;

otevři je, čti a obnovuj jejich znalosti;

obratný člověk se tak stává vzdělancem.“

(Naučení faraona Chetiho III. jeho synu Merikaréovi – 21.stol.př.n.l.)

 

 

 

„Historie je učitelkou života.“

(Římský státník, politik a právník Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.)

 

 

 

„Nezapomeneš li staré děje,

stanou se učitelem tvých pozdějších činů.“

(Čínský filosof S´-ma Čchien – 145-90 př.n.l.)

 

„Kdo má pochybnosti o současnosti, nechť prozkoumá starověk.

Kdo nerozumí budoucnosti, nechť pohlédne do minulosti.“

(Zakladatel čínské politické filosofie Tung Čung-šu – 179-104 př.n.l.)

 

 

 

Rozsáhlá znalost nejrůznějších filosofických učení pak umožňuje:

 

1. rychlou orientaci v tom, co je dobré a zlé, pravdivé a nepravdivé, rozumné a nerozumné, spravedlivé a nespravedlivé, poctivé a nepoctivé, slušné a neslušné, přiměřené a nepřiměřené, podstatné a nepodstatné apod.

2. rychlé vyhodnocení úplnosti, pravdivosti a mravní kvality vnímaných informací,

3. rychlé vyhodnocení intelektuální a mravní kvality lidí, se kterými se stýkáme, jakož i jejich skrytých úmyslů (tj. skutečné motivace jejich činů),

4. správné (tj. mravné) rozhodnutí, které umožňuje správnou řeč i správné jednání.

 

 

„Koho vědomosti jsou neúplné, nedojde nikdy poznání Dokonalého Člověka.“

(Sün-c´)

 

„Hloupost je dnes všeobecnou chorobou krajin pod Nebesy.

A největší bídou lidských tvorů.

A pohromou jejich žití.“ (Sün-c´)

 

 

 

„Všeliký zlý úděl, jakýkoliv je na tomto světě nebo na onom světě,

má svůj kořen v nevědomosti a v nakupení touhy a žádostivosti.“

(Buddha – 563-483 př.n.l.)

 

 

 

- 10 -

 

 

Dobrým ani osvíceným politikem proto nemůže být ten, kdo má záporné

povahové vlastnosti, jehož mravní a intelektuální výchova byla zanedbána,

kdo si vůbec neuvědomuje své nedostatky a potřebu sebevzdělání, sám se

nevzdělává ve filosofii, psychologii, historii a teorii politiky a navíc se

pohybuje v nemravném prostředí, které jeho negativní sklony ještě posiluje.

 

V historii lidstva jsou známi pouze tito osvícení politici a vládci, o jejichž

životě a případně i díle je dostatek věrohodných informací:

 

 

• Ptahhotep (24.stol.př.n.l.), premiér faraona Džedkaréa Isesiho,

• Solón (asi 640-560 př.n.l.), první athénský archont (nejvyšší úředník), zákonodárce a tvůrce athénské ústavy,

• Pittakos z Mytilény na ostrově Lesbos (7.-6.stol.př.n.l.), samovládce

a umírněný zákonárce,

• Kýros II. Veliký (559-530 př.n.l.), perský král,

• Aristeidés (6.-5.stol.př.n.l.), athénský státník a vojevůdce,

• Archýtás z Tarentu (400 – 365 př.n.l.), pýthagorejec a místní samovládce,

• Démétrios Falérský (350 – 280 př.n.l.), péripatetik, správce Athén,

• Ptolemaios I. Sotér (vládce Egypta od r.323 do r.283 př.n.l.),

• Ptolemaios II. Filadelfos (vládce Egypta od r.283 do r.246 př.n.l.),

• Ašóka (3.stol.př.n.l.), buddhistický král v Magadhsku (Indie),

• Milinda (2.stol.př.n.l.), buddhistický král na území dnešního Pákistánu,

• Lucius Annaeus Seneca (4 př.n.l. - 65 n.l.), stoický filosof, regent Římské říše za nezletilého císaře Nerona,

• Marcus Aurelius Antoninus (121-180 n.l.), římský císař, poslední stoik,

• Šótoku Taiši (574-622 n.l.), japonský korunní princ, eklektický filosof (buddhista i konfucián) a tvůrce první známé ústavy.

 

Pozn.: pro nedostatek věrohodných informací jsou vynecháni samovládci Kleobúlos z Lindu na ostrově Rhodos (6.stol.př.n.l.), Cheilón ze Sparty (6.stol.př.n.l.) a Periandros z Korintu (7.-6.stol.př.n.l.), kteří byli v antickém Řecku řazeni mezi pověstných sedm mudrců. Mezi osvícené vládce není zařazen ani židovský král Šalamoun (10.stol.př.n.l.), který i podle biblického podání byl orientálním despotou a modloslužebníkem.

 

 

 

 

 

 

 

 

- 11 -

 

 

5.Politik nesmí očekávat vděčnost.

Mravný politik musí vykonávat svoji práci poctivě, nezištně a bez očekávání

vděku, ocenění či slávy (klasická cesta karmajógy; bližší vysvětlení v mojí

monografii „Náboženství a moudrost starověké a raně středověké Indie“).

Poctivá politická činnost totiž vždycky byla, je a bude služba nevděčná (přízeň

lidujevratká) a slávy (včetně pomníku a nošení věnců) se dočká jen ten

politik, který včas zemře, přestane překážet a „dravcům“ uvolní své místo.

Patrně i proto si mnozí politici nejrůznějším způsobem „přilepšují“ (správní

rady, dozorčí rady apod.), aby si tak nevděk anebo i zaslouženou nenávist

spoluobčanů sami nějakým způsobem vynahradili. Kromě toho vytvářejí či

doplňují nejrůznější „svazy známých“, kteří je v případě skandálu podpoří

anebo jim zajistí „teplé místo“ mimo politiku. Jedná se o klasický příklad

„corruptio pro futuro“ aneb beztrestného úplatkářství pro budoucnost.

 

„Mít známosti – to je poklad!“ (čínská moudrost)

 

 

6.Politik musí být opatrný v důvěře.

„Opatrnost je matkou moudrosti!“

„Nikomu nevěř!“ (židovský král Hérodés Agrippa – 1.stol.n.l.)

„Věř, ale komu věříš, měř!“

„Důvěřuj, ale prověřuj!“

 

V politice jsou lež, neupřímnost, podvod, lstivost, záludnost a zrada běžným

jevem. I ti zdánlivě nejvěrnější vždycky čekají na příležitost, jak se sami

prosadit, a to i za cenu zrady svých nejbližších přátel. Bezmezná důvěra je

proto buď projevem nemístné sebedůvěry (např. Caesar) anebo nevědomosti

a nerozumnosti (zejména naivity). Na nemístnou důvěru už také mnozí vládci

a politici doplatili životem.

Moudrý politik proto důvěryhodnost svých přívrženců příležitostně prověřuje

a nespolehlivé omezuje „v rozletu“ anebo se jich urychleně zbavuje.

 

 

„Důvěřivost je kletbou ušlechtilých duší.

Kdo má moc a chce si ji udržet, musí být tvrdý jako diamant.“

(Paňčatantra aneb Patero ponaučení)

 

 

 

7.Politik by měl mít spořádaný rodinný život a měl by zachovávat manželskou

věrnost.

Ideální politik (který ovšem neexistuje) by měl být svobodný a zcela bez

závazků, aby nemohl být vydíratelný (např. i formou únosů).

Základem manželské věrnosti je dodržování daného manželského slibu. Kdo

není schopen dodržovat manželský slib, není schopen dodržet ani jiné sliby.

- 12 -

 

 

Výjimkou jsou manželští partneři, kteří jsou pro manželství nezpůsobilí, sami

jsou nevěrní a působí jenom skandály.

Pokud si postarší politik vezme mladou atraktivní ženu, nemůže počítat s její

manželskou věrností. To je naivita hraničící s blbostí.

 

„Říká-li vám někdo: „Mám hezkou ženu“,

politujte ho – není věrná.

říká-li vám někdo: „Mám věrnou ženu“,

politujte ho – není hezká.

Říká-li vám někdo: „Mám nehezkou ženu a ještě ke všemu mi není věrná“,

politujte ho – to je smolař.

A říká-li vám někdo: „Mám hezkou ženu a je mi úplně věrná“,

politovat – to je cvok.“

(Monolog Jindřicha VIII. v podání Miroslava Horníčka)

 

„Špatná žena, jež se vetře do nestřeženého domu důvěřivého muže,

je jako had, který vlezl oknem.“

(Indický bráhman Sómadéva – 11.stol.n.l.; Oceán příběhů)

 

 

8.Politik nesmí důvěřovat úlisným řečím žen (a političky úlisným řečím mužů).

Motivací těchto pochlebníků a kořistnických krasavic anebo krasavců je

pouze vlastní zisk (a u žen úlovek vlivného, mocného a bohatého muže)!

Většina politiků je totižfyzicky nepřitažlivá a přitažlivé jsou na nich pouze dvě

věci – peněženka a společenské postavení. Chudí a bezvýznamní lidé jsou pro

lovkyně nezajímaví.

 

 

 

„Důvěra ve slova ženy zabíjí soudnost i ve velkých mužích.“

(Oceán příběhů)

 

 

„Moudrý člověk se nepoddá hloubkám žen ani řek, které se rozmarně vlní,

a když do nich někdo spadne, utopí ho.“

(Oceán příběhů)

 

„Lepší je polknout jed, lepší je omotat si hada kolem krku než důvěřovat

ženám, proti nimž nic nezmůže žádný kouzelný kámen, zaklínadlo ani nic

jiného.“

(Oceán příběhů)

 

 

 

 

- 13 -

 

 

Pro rozmary žen se intrikovalo, vraždilo i válčilo a mnozí vládci, vojevůdci,

politici i rodinní příslušníci mocných rodin se kvůli své sexuální

nezdrženlivosti úplně znemožnili.

 

 

„Dychtivé vášně, které ženou člověka, aby je ukojil, jsou slepé a nezkrotné.

To je pramen vlastizrady, státních převratů, tajného jednání s nepřítelem;

není konečně žádný zločin, žádná ničemnost, k jejichž spáchání by

nepodněcovala smyslná vášeň. Znásilnění, cizoložství a všechny ostatní

hanebnosti tohoto druhu nejsou vyvolávány žádnými jinými svody než

svody smyslnosti.

Přirozenost nebo nějaký bůh nedali člověku nic skvělejšího než rozum

a nic není tomuto božskému údělu a daru nepřátelštější než smyslnost.

Vždyť tam, kde vládne milostná vášeň, není místo pro uměřenost, a vůbec

v království rozkoše se nemůže udržet ctnost.“

(Marcus Tullius Cicero – Cato starší o stáří)

 

 

Kdyby se však mnozí postarší politici (a političky) sebekriticky podívali do

zrcadla a objektivně zhodnotili svůj zjev i své intelektuální a mravní kvality

(čehož ovšem schopni nejsou), záhy by zjistili skutečnou motivaci těch, kteří

svým pochlebováním usilují o jejich přízeň.

 

Žádostivost styku s opačným pohlavím je největším nebezpečím politiků a

vede k neuváženému chování, které je pro veřejnost zdrojem posměchu –

- zvlášť pokud jde o politiky přestárlé anebo zjevně fyzicky nepřitažlivé.

Sexuální poklesky mocných jsou také nejvděčnějším soustem pro bulvární

tisk. Věrní politici bulvár nezajímají.

 

„Žádostivost je jako hlad, který roste s chutí;

na rozdíl od tělesného hladu ho však s věkem neubývá, spíše přibývá,

jelikož stáří zbavuje člověka vlasů, zubů a rozumu, ne však chtivosti.“

(Paňčatantra aneb Patero ponaučení)

 

 

„Muži, které okouzlí špatné ženy, nerozeznávají dobro od zla.“

(Oceán příběhů)

 

„Bohyně štěstí neslouží dlouho vládci,

který není ve své zaslepenosti schopen rozlišování.“ (Oceán příběhů)

 

 

Ve styku s opačným pohlavím je proto nutná nejvyšší sebekázeň!! Přesto

jsme neustále svědky toho, jak ve všech zemích světa muži i ženy v této oblasti

žalostně selhávají.

- 14 -

 

 

„I ten, kdo je pánem sebe sama,

se nechá unést bystřinou půvabů,

jež proudí mezi vysokými břehy ňader krasavice.“

(Oceán příběhů)

 

 

„Hanba slabochům, kteří se podrobují ženám!“(Oceán příběhů)

 

„Kdo pozná z krásného obličeje ženy, jaký zločin má za lubem?

Zlá žena je jako koberec lotosů,

pod jehož rozkvetlými květy se skrývá krokodýl.“ (Oceán příběhů)

 

 

9.Samotný pojem „politická kultura“ je nepřesný a zavádějící.

Vhodnější by byl spíše termín „politická kultivovanost“, tj. především slušnost,

(lat. decorum či decentia), poctivost a pravdomluvnost. Takový politik se však

na naší politické scéně objevuje pouze výjimečně a jeho politická kariéra proto

bývá velice krátká.

Politici sice s oblibou hovoří o mravnosti anebo morálce, avšak rozdíl mezi

nimi nikdo z nich nedokáže smysluplně vysvětlit. To by totiž museli věnovat

podstatnou část svého času i života studiu filosofie, na což však nemají čas ani

psychické naladění, zvláště když to ani nepřináší hmotný zisk.

 

Mravnost je historicky neměnný soubor pozitivních povahových vlastností

(ctností – viz výklad níže). Co bylo mravné před tisíciletími, je mravné i dnes

(např. moudrost, uvážlivost, spravedlivost, poctivost, slušnost atd.).

 

Morálka je naproti tomu historicky, místně i sociálně proměnlivý soubor

obecně uznávaných pravidel chování a mění se podle konkrétní situace

i společenského prostředí. Proto je např. morálkakřesťanská, islámská,

aristokratická, buržoazní, komunistická, sportovní,pracovní, zločinecká apod.

I zločinci totiž musí mít nějaká zvyková pravidla chování(např. spravedlivé

dělení kořisti), aby se navzájem nepobili.

 

Mravné chování (např. spravedlivé, poctivé a slušné) může být v určitém

(nemravném) společenském prostředí považováno za nemorální a hodné

posměchu anebo i odsouzení, zatímco obecně uznávané morální chování

může být objektivně nemravné, avšak v daném společenském prostředí může

být považováno za správné a dokonce chvályhodné (např. obelhání a ošizení

smluvní protistrany, zákaz sňatku se sociálně, třídně, rasově, národnostně

anebo nábožensky odlišným partnerem apod.).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

- 14 -

 

 

 

 

 

 

Pokud bychom tedy úzký pojem „politická kultura (či kultivovanost)“

nahradili širším pojmem „politická mravnost“ (nikoli tedy politická morálka),

jednalo by se o ucelený soubor těchto pozitivních povahových vlastností

(ctností) a způsobů chování, které občané vyžadují od svých politických

představitelů a které jsou v souhrnu považovány za mravnost:

 

1. moudrost nebo alespoň rozumnost,

2. uvážlivost,

3. spravedlivost,

4. poctivost (včetně věrnosti),

5. slušnost,

6. skromnost,

7. střídmost,

8. zdrženlivost,

9. uměřenost,

10. uvážlivá odvaha (tj. nikoli zbrklost),

11. lidskost,

12. laskavost,

13. soucit. (Pozn.: a)-j) jsou stoické ctnosti, k)-m) jsou konfuciánské ctnosti.)

 

O mravnosti lze hovořit pouze tehdy, jsou-li všechny jednotlivé ctnosti

pohromadě. Jedna izolovaná ctnost ještě není zárukou mravnosti, protože

může být oslabena ostatními nectnostmi. Skromnost a střídmost se tak snadno

mohou změnit v lakotu, přísná spravedlivost v krutost apod.

 

Mravnost nelze stupňovat. Nelze tedy říci, že někdo je více a jiný méně

mravný. Mravnost buď je anebo není. Prostor mezi mravností a nemravností

je vyplněn lidskou „šedí“, jejíž odstín se blíží buď k „bílé“ anebo „černé“.

 

Moralizující politici zpravidla předstírají mravnost, avšak skutečná podstata

jejich myšlení, mluvení i jednání bývá nemravná. Namísto všech

vyjmenovaných ctností a doporučených způsobů chování se totiž u převážné

většiny současných politiků projevují tyto nectnosti:

 

1. nerozumnost, nevědomost a hloupost,

2. touha po penězích a majetku (tj. zištnost, chtivost a lakota),

3. touha po moci, poctách a slávě,

4. pýcha, ješitnost, samolibost, sebestřednost a velikášství,

5. nezdrženlivost, neskromnost a rozmařilost,

6. touha po požitcích (zejména po jídle, alkoholu a sexu),

7. nepoctivost a nespravedlivost,

8. neupřímnost, prolhanost, nedodržování slibů a nevěra,

9. užvaněnost, hrubost, neomalenost a sprostota.

- 15 -

 

 

 

 

„Vidíš je všady,

jak bez cíle bloudí a hledají životní cestu,

jak závodí vtipem a soupeří urozeností,

a s napětím sil se pachtí ve dne i v noci,

aby se dostali k moci a ovládli obec.“

(Římský epikurejec Titus Lucretius Carus – 94-55 př.n.l.)

 

 

„Nikdy nemůže dosáhnouti štěstí ani obec, ani žádný muž, který by se po celý

život neřídil spravedlností spolu s rozumností, ať by už měl tyto ctnosti sám

v sobě, či že by byl náležitě vychován a vzdělán v zásadách zbožných vládců.“

(Platón)

 

„Když se vládce nadchne pro princip lidskosti,

potom se věru nenajde nikdo, kdo by se chtěl prohřešit proti principu lidskosti;

když se vládce rozhodne pro princip jednání v zákonech spravedlnosti,

potom se věru nenajde nikdo, kdo by se chtěl prohřešit proti spravedlnosti;

a když se vládce stane vzorem správnosti,

potom se věru nenajde nikdo, kdo by nechtěl být vzorem v správnosti.

Proto:

náprava krajiny začíná od nápravy panovníka!“ (Meng-c´)

 

 

 

 

„Obřady a spravedlnost jsou nejvyššími principy řízení lidu,

zatímco poctivost a smysl pro stud jsou nejlepšími prostředky jeho výchovy.

Kdo neuznává poctivost, pobere všechno, na co přijde,

komu schází smysl pro stud, svévolně si bude dělat, cokoli si zamane.“

(Čínský státník Ou-jang Siou – 1007-1072)

 

„Král nechť ovládá své smysly,

nechť si osvojuje moudrost stykem se starci,

vidí očima svých zvědů,

neustálou činností zajišťuje bezpečnost a klid,

svou autoritou přidržuje poddané k plnění povinností jejich stavu,

ukázněně si osvojuje moudrá ponaučení a získává si srdce poddaných tím,

že jim pomáhá v dosahování bohatství i blaha.

 

Se smysly neustále ovládanými nechť se nedopouští násilí na ženách

ani na majetku jiných

a nechť se i ve snu vystříhá prostopášnosti, falše, povýšenosti

a jednání bezprávného, jakož i nehospodárného.

Nechť neupadne v neštěstí tím, že by holdoval svým chtíčům,

zanedbávaje řád a právo.“

(Indický královský rádce Kautilja – 4.stol.př.n.l.)

- 16 -

 

 

„Pokud pro vrchnost neplatí principy Cesty Tao,

ani její podřízení nedodržují paragrafy zákoníků;

pokud se u dvora zpronevěřují principům Cesty Tao,

ani drobní výrobci nerespektují nařízení dvora,

a pokud se vládce prohřešuje proti principu chování v zákonech spravedlnosti,

i prostý lid začne obcházet zákony!

Pokud takový stát přetrvá, bude to jen zásluha šťastné náhody.

Říkám vám:

ani slabost obranných opevnění,

ani rozbití a rozprášení armády,

ani vypálení a zničení polí,

ani vydrancování a vyplenění obydlí není pro krajinu tak velkou pohromou,

jako když vrchnost přestane respektovat principy Cesty Tao,

jako když si poddaní nemají víc z koho příklad brát,

jako když se neprávo stane v krajině zákonem!

Věru nevyjde slunce pokojných dní nad touto krajinou!“ (Meng-c´)

 

„Odmítáním spravedlivých a přijímáním nespravedlivých,

jednáním, které vede k nerozumnému a bezprávnému násilí,

zanedbáváním dobrých a řádných zvyků,

konáním bezprávných skutků a nevykonáváním spravedlivých,

neplacením dluhů a placením toho, co se platit nemá,

netrestáním provinilců a trestáním nevinných,

vězněním těch, kdož nemají být vězněni,

a ponecháváním na svobodě lidí, kteří by měli být za mřížemi,

podnikáním riskantních děl a ničením výnosných podniků,

zanedbáváním ochrany lidu před zloději a okrádáním lidí o majetek,

odporem k mužným činům a dobrému dílu,

urážením vůdců lidu a pohrdáním chvályhodnými,

vzbuzováním odporu se starých lidech,

bezcharakterním jednáním a nespolehlivostí,

nepoužíváním nápravných opatření proti zlu a zanedbáváním naléhavých

úkolů,

ledabylostí nedbalostí v péči o osobní svobodu a majetek poddaných –

• tím vším způsobuje vladař,

že poddaní upadají do stavu bídy, toužení a neuspokojení.

Když jsou lidé zbídačení, vzniká v nich touha (po spravedlnosti – pozn.),

když touží, jsou neuspokojení,

a když jsou neuspokojení, přecházejí na stranu nepřítele nebo zničí vlastního

vladaře.

(Kautilja)

- 17 -

 

 

Pokud by se někdy někde vyskytl mravný politik, byl by bulvárně nezajímavý.

Bulvár zajímají pouze skandály nemravných politiků, prominentů a osobností

kulturního nebo veřejného života. Nemravnost je pro bulvár živnou půdou

i vlahým deštěm, mravnost je jeho zhoubou. Nejlepší obranou proti bulváru je

protomravnost.

 

Nejraději moralizují lidé, kteří jsou sami nemravní, v domnění, že tak svoji

bývalou anebo současnou nemravnost nejlépe zakryjí. Po všech převratech se

proto největší moralisté vyskytují mezi přisluhovači bývalého režimu (např.

mezi kolaboranty, konfidenty, udavači, estébáky apod.), z nichž se rázem

stávají největší „revolucionáři“ (partyzáni, odbojáři, disidenti apod.)

a okamžitě usilují o podíl na politické moci.

Nevěrohodný je proto ten politik, který se pohoršuje nad problematickou

minulostí svého politického oponenta anebo jeho manželskou nevěrou, ačkoliv

sám není o nic lepší.

 

Kdyby politikům skutečně záleželo na mínění občanů, nechali by si udělat

průzkum veřejného mínění ohledně obecně vyžadovaných (žádoucích)

vlastností a způsobech chování politiků, aby tak zabránili opakování

předešlých chyb, nespokojenosti občanů a mravnímu rozvratu společnosti

(pozn.: podobně to udělal první čínský císař Čchin Š´ Chuang-ti po

dvousetletém období „Válčících států“ – 481/403/-221 př.n.l., kdy celá Čína

byla zasažena válkami, rozvratem, krutostí a nespravedlností). Pak by bylo

pouze rozumné, aby se v zájmu své vlastní politické sebezáchovy podle

požadavků občanů také chovali.

 

Naprostá většina starověkých, středověkých ani novověkých vládců se však

nedokázala chovat mravně a mnohdy kromě rozmařilosti proslula i krutostí.

Mravní lidé se totiž do politiky nehrnou, zatímco lidi nemravné politika

přitahuje jako mucholapka mouchy. S politikou jsou totiž spojené takové

materiální výhody, kterým mravně nepevní lidé nedokáží odolat.

 

 

 

 

10.Politik nesmí být zištný, chamtivý a lakotný.

Zištnost je nekontrolovatelná náklonnost (láska) k penězům a majetku,

která zbavuje soudnosti.

 

„…touha po zisku a nenasytnost – to jsou vrozené vlastnosti člověka.“

(Sün-c´)

 

 

 

 

 

- 18 -

 

 

Pokud politici chtějí být důvěryhodní a získat si oblibu lidu, musí být

příkladně skromnía vůči sobě až asketicky tvrdí, zvláště pokud v tíživé

hospodářské situaci státu zvyšují daně, snižují sociální výdaje a vyžadují

a vyžadují uskrovnění od svých spoluobčanů. V tomto směru je nutno

důsledně uplatňovat tuto zásadu anglického krále Richarda I. Lvího srdce

(1157-1199), jehož celkový způsob života ovšem neměl s mravností nic

společného:

 

„Nechci na nikom nic, co bych nedokázal udělat sám!“

 

„Jestliže v mravech a zvyklostech života nebude dost šetrnosti a skromnosti,

pak hospodářství země nebude bohaté.“

(Čínský filosof Lin Pu (10.-13.stol.n.l.)

 

 

Politici tedy rozhodně nesmí své spoluobčany provokovat bohatstvím,

neoprávněnými výhodami, hostinami a rozmařilým způsobem života.

O historické neměnnosti niterně nemravné motivace politiků svědčí např.

i tento výrok Ježíše Krista:

 

„I vám učeným v zákoně běda,

neboť obtěžujete lidi břemeny nesnesitelnými,

a sami se těch břemen jedním prstem nedotýkáte.“

(Evangelium sv.Lukáše, XI/46)

 

Protože se již od starověku vžilo úsloví „káže vodu, ale pije víno“, nejméně

přesvědčivě působí moralizování tlustých politiků nad stoly plnými jídla.

V minulém režimu se proto nikoli bezdůvodně říkalo, že „recepce je hostina,

při které dělný lid ochutnává plody své práce ústy svých zástupců“. Bohužel to

platí dodnes.

 

 

„Ničím jiným si nemohou správcové obce získat přízeň lidu než nezištností a

skromností.

(Marcus Tullius Cicero)

 

„Žádná vada není ošklivější než lakota, zvláště u předních mužů a správců

obce. Neboť pokládat obec za pramen výdělku je nejen hanebné, ale

i zločinné a bezbožné.“ (Marcus Tullius Cicero)

 

 

 

„Nepotřebujete takového spoluobčana, který by potřeboval víc než

kterýkoliv jiný občan.“

(Římský konzul Manius Curius Dentatus; citát převzat od L.A.Seneky)

 

 

- 20 -

 

 

Politici se ovšem nedokáží a ani nechtějí chovat mravně, protože jednak je to

nepohodlné a kromě toho svůj „úspěch“ přece musí před spolustraníky

i politickými protivníky okázale ukazovat – a když ne oni, tak alespoň jejich

manželky, milenky a družky, jejichž hloupá marnivost nezná míry! Takovým

chováním manifestačně prezentují svoji společenskou nadřazenost a prokazují,

že jim na mínění občanů vlastně vůbec nezáleží. O hlasy občanů usilují až při

volbách, kdy se náhle snaží být „lidoví“, halasně volají „Jsem jeden z vás!“

a „nadšeně“ hájí zájmy lidu. Ve skutečnosti však svými spoluobčany hluboce

pohrdají a ačkoliv je považují za hloupý, méněcenný a manipulovatelný plebs,

nejrůznějším způsobem jim podlézají, oblékají si montérky a holínky, zvou je

na nejrůznější předvolební mítinky, spojené se společnou konzumací

„volebního guláše“, slibují nesplnitelné a snaží se tak získat jejich přízeň.

Opakování takového jednání však postupně vede ke ztrátě jejich

důvěryhodnosti, což nemůže skončit jinak než pádem z výšin.

 

Konce politiků mohou být tragické. Nerespektování základních pravidel

politické kultury vyvolává u občanů záporný emoční přetlak (tj. nevoli, zlobu,

zášť a nenávist), který je základní příčinou sociálního neklidu, demonstrací

anebo revolucí. Jakákoliv napjatá společenská situace pak vede k tomu, že „z

děr“ vylézají stále noví a noví političtí demagogové, kteří ženou lidi do ulic a

na jejich kůži zkoušejí sílu dosavadního režimu. Ve skutečnosti však užívají

zájmy lidu pouze jako zastírací manévr k dosažení vlastní moci.

 

 

„Vladaře je možno přirovnat k loďce a lid k vodě;

voda může nést loďku a může ji i převrhnout.

Proto jestliže vladař usiluje o spokojenost,

není nic lepšího než dávat spravedlivé příkazy a milovat lid.“ (Sün-c´)

 

 

 

 

11.Politik musí být uvážlivý v řeči.

Občané povětšinou vnímají politiky pouze podle jejich slovního projevu,

jehož úroveň (pokud se ovšem vůbec odváží veřejně promluvit) je mnohdy

obsahově i jazykově velice problematická. Všeobecná vzdělanost je totiž u

mnohých politiků velmi nízká, často si pletou základní pojmy, rádoby

zasvěceně hovoří o problematice, o které vědí málo anebo nic, mnohdy se

opakují a s oblibou používají omšelé neurčité fráze, takže mnohdy ani po

delším projevu není jasné, co vlastně chtěli říci.

 

 

„Ó (kéž) by vyplenil Hospodin všeliké rty úlisné, a jazyk velikomluvný.

(Žalm 12/4)

 

„Člověk neznalý věci, avšak předstírající znalosti,

jedná neuváženě a propadá zkáze.“ (Oceán příběhů)

- 21 -

 

 

 

 

Problematičtí jsou užvanění a prostořecí politici, kteří nejprve neuváženě

mluví, pak teprve myslí a vzápětí se za svá „ukecnutí“ pokorně omlouvají.

Kdo je opravdu uvážlivý v řeči, nikdy neřekne nic takového, za co by se musel

stydět anebo omlouvat. Ještě horší jsou politici psychotypu „Anton Špelec“,

kteří jsou posedlí nějakou nutkavou myšlenkou a neodbytnou touhou ji

vyslovit (např.: „Já něco řeknu, a mně se chce něco říct, císař pán je vůl!“).

Za řečnickým pultem potom ztrácejí sebekontrolu, svoji původní myšlenku

rozvinou do obludných rozměrů a sami se sebou jsou spokojeni, jak se jim

podařilo někoho pošpinit anebo urazit. Pokud se takové nekontrolované

projevy a záplavy urážek opakují častěji, lze už hovořit o trvalé povahové

deformaci anebo přímo o duševní poruše. Takoví politici si přitom vůbec

neuvědomují, jak v očích veřejnosti ztrácejí sympatie nejen oni, ale i jejich

politická strana, která je nedokáže umravnit. Nejhorší je, že některým z nich

je to úplně jedno - hlavně když uspokojí svoji zbytnělou touhu po

sebezviditelnění.

 

I jinak slušný politik se může unáhlit a vyřkne slova, kterých se vzápětí lekne,

upřímně jich lituje a kajícně se za ně omlouvá. Pokud se jedná o ojedinělý

poklesek, je na místě úsměvná velkorysost, protože nikdo není dokonalý

a každý může udělat chybu. Na světě snad neexistuje člověk (včetně papeže,

který se za svá neuvážená slova musí omlouvat dosti často), který by se za

některé své výroky anebo skutky z hloubi duše nestyděl.

 

 

„Ráda otevřená vystřeleným šípem se opět zacelí,

les pokácený sekerou dřevorubcovou opět vyroste,

avšak rána zasazená slovem a ošklivou řečí se nikdy nezacelí.“

(Indický hrdinský epos Mahábháratam – asi 4.stol.př.n.l.)

 

 

„Činy konejme rozhodně, mluvme však obezřetně.“ (Konfucius)

 

 

„Jakmile slova vyslovíš, ani čtyřmi koni je nedohoníš.“

(Čínská lidová moudrost)

 

Uvážlivost, kultivovanost a výrazová přesnost v řeči jsou nejlepší obranou

proti překrucování smyslu a významu vysloveného. Při každé debatě je proto

bezpodmínečně nutno dodržovat tuto zásadu:

 

Správná definice problému je výsledkem jeho pochopení i předpokladem

jeho úspěšného vyřešení!!!

 

K nejoblíbenějším slovním projevům politiků patří sliby, jejichž věrohodnost

posilují nadšeným blábolením anebo siláckými slovy.

 

Míra nadšení je přímo úměrná míře blbosti.

(Oldřich Hein - Obecná blbologie)

- 22 -

 

 

„Povinnost, slušnost, důstojnost, poctivost, jednání správné, jednání čestné,

činy hodné velitele, činy hodné římského národa, podstoupit kdejaké

nebezpečí pro vlast, zemřít za vlast – když takto mluvíš, my hlupáci

žasneme, ty se asi v duchu směješ.“ (Marcus Tullius Cicero)

 

 

„Jen tehdy mluvit máš, když víš, že věci rozumíš.

Ten, kdo na poradě mluví, má být umělcem;

Vždyť mluvení je těžší než kterákoliv jiná práce

a jen tomu slouží, kdo ovládá je dokonale.

 

Buď uvážlivý, kdykoliv mluvíš.

Máš vždy vyřknout něco vynikajícího,

aby velmoži, kteří tě poslouchají, řekli:

„Jak krásné je to, co vychází z jeho úst!“

(Egyptský vezír /1.ministr/ Ptahhotep – 24.stol.př.n.l.)

 

 

Při jakémkoliv projevu je nutno důsledně dbát na to, abychom okázale

nerepresentovali převahu svých vědomostí a nevzbudili tak dojem, že jsme

domýšliví anebo že se povyšujeme. Berme v potaz intelektuální úroveň našich

posluchačů a svůj projev jim přizpůsobme tak, aby námi použitá slova jim byla

srozumitelná a nepřipouštěla dvojí výklad. Horší je, pokud naopak sami sebe

usvědčíme ze základní neznalosti, jako např. jedna politička Strany zelených,

která se veřejně (a trvale) zesměšnila svojí neznalostí podstaty biomasy.

 

Pokud nějaký náš oponent není motivován seznatelným zlým úmyslem, který

vyžaduje tvrdou reakci, může se stát, že se pouze mýlí anebo má jiný názor,

který vychází z jeho odlišných vědomostí a životních zkušeností a na který má

nezadatelné právo. Je proto neomluvitelným prohřeškem proti politické

kultuře, když takového oponenta urážíme anebo zesměšňujeme. Někteří

politici však užívají svého daru řeči právě k zesměšňování či urážkám svých

politických oponentů, přičemž jim vůbec nejde o „dobro věci“, ale o svoje

vlastní potěšení a pochybnou slávu, protože z potlesku svých stejně

nekultivovaných příznivců získávají vysoké kladné emoce a pocit výjimečnosti.

 

 

„Ze samé přirozenosti je to už tak zařízeno, že ten, kdo mluví před davem

ve svůj vlastní prospěch, je milejší než ten, jehož rozvaha nevidí nic jiného

než prospěch veřejný.“

(Údajný proslov římského konzula Tita Quinctia Capitolina k římskému lidu.

Podle Tita Livia – Dějiny římské od založení Města, Kniha III/68)

 

 

 

 

 

 

- 23 -

 

 

 

 

12.Aby byl politik důvěryhodný, musí být důsledně pravdomluvný – a to

i s vědomím rizik, která to přináší.

Po dosavadních zkušenostech občanů nemohou naši politici ani v nejmenším

předpokládat, že by jim občané věřili tak nekriticky, jako počátkem 90tých

let.

 

Protože téměř všechny dosavadní sliby politiků nebyly splněny a politici

namísto nezištné služby lidu sloužili jen sobě a okruhu svých známých, kteří

je k moci protlačili, lidé přestali věřit jejich slibům a paušálně (byť

v některých případech i nespravedlivě) předpokládají, že jim všichni politici

cílevědomě lžou. Při této své zkušenostní domněnce však mnohdy nejsou

daleko od pravdy, stejně tak když politiky paušálně podezřívají, že se na

jejich úkor neoprávněně obohacují. Ostatně – „kdo lže, ten krade (a do pekla

se hrabe)“.

„Lež mluví každý s bližním svým,

rty úlisnými ze srdce dvojitého řeči vynášejí.“ (Žalm 12/3)

 

Důsledně pravdomluvný politik patrně neexistuje. Někteří politici lžou zcela

samozřejmě a na lež si natolik zvykli, že stejně jako lhaním proslulí Romové

věří svým lžím jako pravdě. Dokonce není bezdůvodná domněnka, že vskrytu

obdivují a snaží se napodobit manipulativní schopnosti nacistického ministra

propagandy Josefa Goebelse, který údajně prohlásil: „Tisíckrát opakovaná

lež se stane pravdou“. Jiní politici lžou více, jiní méně a někteří jen

příležitostně.

 

Lež patří k nemravným, leč osvědčeným prostředkům politického boje.

Nejoblíbenějším argumentem politiků je proto statistika. Pokud se však

politici ohánějí statistickými údaji, je třeba vzít v potaz tyto poznatky:

 

1. statistika vždycky byla, je a bude přesný soubor nepřesných údajů,

2. pravdivost statistických údajů záleží na pravdivosti vstupních informací,

3. vstupní informace pro statistiku jsou mnohdy záměrně zkreslené;

a proto platí:

4. jsou tři stupně lži – lež, sprostá lež a statistika.

 

Důvěra v pravdomluvnost politika se velice snadno ztratí, ale nesnadno se

získá zpátky.

 

„Tak jako s námahou vyneseš těžký balvan na vrchol hory a bez obtíží jej

svalíš dolů, tak těžko si vydobudeš dobrou pověst a lehko ji ztratíš.“

(Paňčatantra aneb Patero ponaučení)

 

 

„Důvěry můžeme dosáhnout dvěma vlastnostmi:

jestliže přesvědčíme lidi o své spravedlivé a rozumné prozíravosti.“

(Marcus Tullius Cicero)

- 24 -

 

 

 

„Spravedlivým a věrným lidem, zkrátka poctivým mužům, se pak prokazuje

důvěra tím, že je nikdo nepodezírá ze lsti a bezpráví.“

(Marcus Tullius Cicero)

 

 

 

„Žádná přetvářka nemůže mít dlouhé trvání.“ (Marcus Tullius Cicero)

 

 

 

 

„Lež má krátké nohy, daleko neujde.“ (české přísloví)

 

 

Nelze se vyhnout otázce, zda politik smí někdy lhát a pokud ano, za jaké

situace.

Politik (vládce, vojevůdce) smí lhát pouze tehdy, pokud by syrová pravda

mohla vzbudit v občanech (vojácích) pocity strachu, malomyslnosti nebo

poraženectví. Obdobně i lékař musí nezřídka nemocným lhát, aby nezvyšoval

jejich záporné emoce (tzv. milosrdná lež).

 

Pokud je motivace lhajícího prokazatelně mravná (čestná) a sleduje pouze

cizí (obecný) prospěch a nikoli prospěch vlastní, je mravná i taková lež.

V takovém případě platí zásada, že „účel světí (posvěcuje) prostředky“.

 

 

„Tytéž činy jsou buď čestné nebo nečestné,

záleží na tom, proč nebo jak jsou konány.“

(Římský státník a stoický filosof Lucius Annaeus Seneca – 4.př.n.l.-65 n.l.)

 

„Činy mají význam podle jejich úmyslu.“

(Hadís – písemný soubor islámských tradic)

(Pozn.: POZOR! Je třeba zkoumat mravní kvalitu úmyslu! Subjektivně dobrý

úmysl totiž není totéž jako úmysl mravný /čestný/, kterým vzhledem

k jeho moudrosti je i objektivně dobrý. Nadarmo se neříká:

 

„Cesta do pekel je dlážděna samými dobrými úmysly.“)

 

13.Moudrý a uvážlivý politik nesmí být ješitný a musí být vůči sobě přísný

a sebekritický. Proto musí být schopen přijmout i nepříjemnou pravdu

o sobě samém (pokud je to skutečně pravda) a nesmí se proto veřejně

pohoršovat.

 

„Kdos ctižádostiv a chceš vládnout jiným,

sám sobě nejprve buď tvrdým vládcem!

Kdo na smetišti světa pilně pátrá

po zrnkách moudrosti, po pravdě ryzí,

ten štěstí v životě a úspěch sklízí!“

(Paňčatantra aneb Patero ponaučení)

- 25 -

 

 

)

Protože naprostá většina politiků se nemůže opřít o své vlastní rozsáhlé

vědomosti, praktické zkušenosti a nezpochybnitelnou mravní kvalitu,

obklopují se pochlebovači a kývaly, kteří stojí při jejich projevech za nimi

nebo vedle nich, všem jejich slovům souhlasně přikyvují, neustále je chválí

a obdivují a všude vynášejí jejich přednosti, čímž upevňují jejich zrádné

pocity sebejistoty, geniality a výjimečnosti.

 

Jen málokterý politik je proto schopen snést pravdu o sobě samém a dokonce

se sám nad sebou usmát anebo pohoršit. Čím větší má totiž kdo moc, tím je

o své neomylnosti přesvědčenější a vůči vyslovení pravdy o sobě samém

nesnášenlivější – zvláště pokud je neustále chválen a obdivován. Vůči chvále

je proto téměř každý (nemoudrý) politik bezbranný.

 

V každém politickém systému se proto ustálila tato základní pravidla:

 

Článek 1: Vedoucí má vždycky pravdu.

Článek 2: Nemá-li vedoucí pravdu, platí článek 1.

 

 

„Pro pravdu se lidé nejvíc zlobí.“ (české přísloví)

 

 

„Čím větší pravda, tím větší urážka na cti.“

(Pravidlo lorda Ellenborougha – Murphyho zákony)

 

 

„Kdo mluví pravdu, neumře na nemoc.“

(Čingischán – 1162-1227)

„Kdo mluví pravdu,

musí mít koně připraveného u vrat,

jednu nohu v třmeni a šavli v ruce.“ (arménské přísloví)

 

 

„Žádný šéf nebude zaměstnávat člověka, který má ustavičně pravdu.“

(První osidla geniality – Murphyho zákony)

 

Pro politika proto patří promyšlené pochlebování k největším nebezpečím,

protože jej cíleně zbavuje sebekritiky a soudnosti. V politice je totiž jakékoliv

pochlebování zištné, protože pokud je politik chválen, tak nikoli pro své

přednosti, schopnosti, myšlenky, slova a činy, ale pro prospěch chválícího!

Pokud pakpolitik opakované chvále podlehne, ztratí sebekontrolu i soudnost

a časem stane se terčem posměchu, po němž velice často následuje cíleně

připravený pád. Pak se z dosavadních pochlebovačů rázem stanou

posměváčci, kteří svého bývalého příznivce usilovně pomlouvají, aby tak

získali přízeň nového mocného politika.

 

„Mrtvého tygra i opice tahá za ocas.“ (indické přísloví)

 

 

Poučky: POCHLEBOVÁNÍ JE ZÁKEŘNÝ A SILNÝ JED!

NELZE NEKRITICKY VĚŘIT SLOVŮM CHVÁLÍCÍHO!

- 26 -

 

 

14.I minimálně soudný politik v zájmu sebezáchovy nikdy (!!!) nesmí přijmout

funkci (zejména ministerské křeslo), pro kterou nemá základní kvalifikační

předpoklady. Pokud tak učiní v domnění, že jeho genialita jej kvalifikuje

k zastávání jakékoliv funkce, automaticky se stává loutkou v rukách těch,

kteří jej do této funkce cíleně protlačili s vědomím jeho neschopnosti a kteří

mu poté ve svém vlastním zájmu předkládají k podpisu taková rozhodnutí,

která by věci znalý člověk nikdy nepodepsal.

Neomluvitelnou a trvale diskvalifikující drzostí takového politika je pak

účelové vymlouvání na to, že s danou problematikou neměl zkušenosti a že se

důvěřivě spoléhal na rady svých náměstků, ačkoliv za své „rozhodování“

pobíral nemalý plat.

 

15.Moudří politici (pokud by kdy nějací byli) musí být bezpodmínečně slušní,

vlídní, tolerantní a nesmí se nechat vyprovokovat k neuváženým a zlobným

reakcím.

 

 

„Diplomat je člověk, který vás pošle do háje takovým způsobem,

že se na tu cestu ještě budete těšit.“ (Lawrencův zákon)

 

Zvláště na politickou slušnost a důstojnost (lat. decorum) jsou občané

obzvláště citliví. Proto tolik důvěřovali úřednické vládě premiéra Fischera,

jejíž členové se povětšinou chovali zdvořile, uměřeně a slušně.

 

I naši čelní politici (např. Přemysl Sobotka) veřejně přiznávají, že naše

politika povážlivě „zhrubla“.

 

Sprostota (též vulgárnost) ovšem není argument a uchylují se k ní

především:

 

1. lidé duševně méněcenní, kteří tak zakrývají svoji psychickou nedostatečnost anebo nějaký sociální handicap,

2. hulváti a násilníci, kteří sprostotou zastrašují své spoluobčany,

3. rádobyhumanisté, umělci a intelektuálové, kteří sprostotu mylně považují za projev svobodomyslnosti a intelektuální nadřazenosti.

 

 

Kromě sprostoty se někteří politici projevují i jako neomalení provokatéři,

kteří své oponenty anebo politické protivníky ve zlém úmyslu s oblibou

zesměšňují a jako argumenty používají mnohdy polopravdy a lži. Pokud se

jim pak podaří své protivníky vyprovokovat k prudké slovní obraně anebo i

k fyzickému útoku (viz např. pohlavkový incident Macek versus Rath),

okamžitě se ukřivděně stavějí do pozice nevinné oběti.

 

- 27 -

 

 

Politickáneslušnostjezákonitýmdůsledkemdlouhodoběpěstované

tolerancek neslušnostiasprostotě. Nejen politici, ale i mnozí spisovatelé,

herci, zpěváci a umělci (kteří jsou pro část naší veřejnosti politováníhodným

vzorem) s oblibou užívají neomalených či vulgárních slov a dokonce se

s drzostí sobě vlastní odvažují přesvědčovat lidi, že je to projev jejich

intelektuální svobody a výjimečnosti. Existují dokonce taková pomatená

stanoviska, že „právo na sprostotu je základním lidským právem, protože

sprostota není zákonem výslovně zakázána.“

 

Pokud by se tedy nějaký policista odvážil stíhat hulváty, sprosťáky a

nevychovance pro výtržnictví, jistě by se se zlou potázal, protože by jej

nadšení (a přiblblí) naivní humanisté okamžitě obvinili z potlačování

základních lidských práv. Ve společenském prostředí takto zmanipulovaném

naivními humanisty by špatně dopadl i politik, který by v zájmu ochrany

duševního zdraví dětí chtěl uzákonit cenzuru a zakázat rozšiřování mravně

pokleslé literární a filmové tvorby.

 

Pokud se někdo nedovede ovládat a hovoří anebo píše arogantně anebo

vulgárně, vůbec to nesvědčí o jeho intelektuální převaze, ale spíše o

výrazném intelektuálním a mravním defektu. Takový člověk by se vůbec

neměl zabývat politikou, protože se před občany zesměšňuje a mravně

diskvalifikuje sebe i svoji politickou stranu. Někteří politici si však na své

obhroublosti zakládají a označují ji za projev „lidovosti“.

 

Naproti tomu jsou ovšem případy, kdy se v politice objeví takový blb (blbka),

jejichž rádoby intelektuální „jiskření“ si vysloveně žádá „uzemnění“ –

- zvláště když ve své hlouposti „nahrají na nechytatelný smeč“.

 

I případné použití tvrdší oponentury však lze použít na vysoké úrovni – např.:

 

 

„Je mi opravdu velice líto, že můj předřečník (oponent) zvolil tak

nekultivovanou (a věci neznalou) formu projevu (útoku na moji osobu apod.).

Takovou úroveň projevu bychom rozhodně neměli nechat bez povšimnutí,

protože časem by se takové chování mohlo stát zvyklostí, což by naši

politickou scénu rozhodně neobohatilo. Proto považuji za nutné konstatovat:

 

Projev pana (paní) … … je prokazatelně výrazem nevědomosti, neznalosti,

intelektuální nevyzrálosti a mravní nedostatečnosti. Kdyby totiž před svým

projevem přemýšlel(a), opatřil si věrohodné podklady anebo se alespoň

častěji poslouchal(a), byl(a) by ve svém projevu opatrnější anebo by

rozhodně mluvil(a) méně.

Vždycky je totiž lépe mlčet a být považován za hlupáka, než promluvit a

rozptýlit tak veškeré pochybnosti (Abraham Lincoln).“

- 28 -

 

 

Za všech okolností je důležité zachovat si chladnou hlavu, sebeovládání a

„dekórum“ (ušlechtilost, noblesu). Pokud však má být protivník poctivě

znemožněn a pro současnost i budoucnost „zaražen do země až po

hlavičku“, je účelnější vyprovokovat jej k emotivnímu útoku a pak jej

znemožnit tíhou pravdivých a nevyvratitelných argumentů, které musí být

okamžitě k dispozici.

 

K tomu slouží znalost politické strategie a zejména lsti a úskoku, které nelze

považovat za nečestné prostředky, pokud směřují k čestnému cíli, kterým

může být i společenská diskvalifikace nečestného protivníka. Tak jako u

mravné lži (viz argumentace výše) platí i v tomto směru zásada „účel světí

prostředky“.

 

Pro obzvláštní význam opakuji tuto citaci:

 

„Tytéž činy jsou buď čestné nebo nečestné,

záleží na tom, proč nebo jak jsou konány.“

(Lucius Annaeus Seneca)

 

Zásady:

 

1.NIKDY „nelikvidovat“ oponenta, který se pouze mýlí a jinak není zlý.

Vlídným slovem a věcnými argumenty jej můžeme přesvědčit a navíc si jej

svojí vlídností zavázat.

 

„Kdo bloudícímu vlídně cestu ukáže,

toť jak by mu světlo o své světlo zapálil:

nic míň mu nesvítí, zapálí-li druhému.“

(Římský básník Quintus Ennius – 239-169 př.n.l.)

 

2.NIKDY „nevystřílet“ všechny argumenty najednou! Ty nejpádnější si

vždycky nechat v záloze pro případ „uzemnění“ záludné oponentury.

Protivníkovi je nutno nahrát lákavou možnost ke zviditelnění a pak jej

slovně zlikvidovat.

Příště si dají všichni záludní oponenti pořádný pozor!

 

I kdybychom si byli jisti svojí pravdou, nevnucujme jinému svoji subjektivní

představu o objektivní realitě. Buďme tolerantní a respektujme jeho mylné

představy, pokud nejsou prokazatelně škodlivé. Většinou totiž jde pouze o

slova (ze kterých se nestřílí) a nikoli o konkrétní zlé činy.

Neulpívejme na svém vědění, protože to nikdy není konečné a jeho mezních

hranic nelze dosáhnout! Vždy lze vědět ještě více a doplnit tak mozaikový

obraz pravé skutečnosti.

 

- 29 -

 

 

„Nechť tvé srdce není povýšené kvůli tomu, co znáš;

nenaplň své srdce tím, že jsi moudrý.

Diskutuj s neznalým stejně jako s člověkem majícím znalosti;

neboť nikdy nebylo dosaženo hranic umění

a žádný řemeslník není obdařen znamenitostí.

Správné slovo může být skryté více než smaragd,

je možno je nalézt i mezi služkami skloněnými nad mlýnským kamenem.“

(Ptahhotep)

 

Na napadání, dotazy anebo připomínky není nikdy nezbytně nutné reagovat

ihned! Může totiž jít o cílenou provokaci, jejímž záměrem je vylákat

protivníka na „tenký led“ a pak jej znemožnit. Ukvapená reakce proto

může způsobit ještě větší obtíže, než mlčení. Mnohem výhodnější je proto

reakce tohoto druhu:

 

„Nejen mně, ale i vám všem jistě velice záleží na tom, aby moje odpovědi byly

přiměřené, věcné a založené na naprosto přesných informacích. Pokud však

ode mne očekáváte pravdivou a úplnou odpověď, nepochybuji o tom, že mi

poskytnete…hodin (dní) k tomu, abych si potřebné informace mohl opatřit.

Ukvapená odpověď by totiž nic nevyřešila a patrně bych ji stejně musel

časem opravit anebo upřesnit. Pokud vám ovšem nezáleží na pravdivých a

přesných odpovědích, ale pokoušíte se mne pouze vyprovokovat k neuvážené

odpovědi, abyste se nad ní mohli škodolibě radovat, pak nezastírejte své

úmysly do líbivého hávu a poctivě řekněte pravdu.“

 

Pokud je však tímto způsobem získána lhůta k vyjádření, je nutno ji

bezpodmínečně dodržet, i kdyby všichni poradci měli pracovat celou noc.

Pouze tím se získává důvěra i úcta.

 

 

 

16.Politici nesmějí být prchliví a nesmějí podléhat návalům hněvu a zloby.

Na prchlivost a nezvladatelnou zlobu vládců a politiků mnohdy doplatili

nejen oni sami, ale i jejich spoluobčané a mnohdy i celé národy. I holocaust

byl výsledkem Hitlerovy patologické zášti vůči Židům a jeho nezvladatelného

záporného emočního přetlaku.

 

 

„Hněv je špatný rádce.“ (české přísloví)

 

„Neboť blázna zahubí rozhněvání,

a nesmyslného zabije prchlivost.“ (Kniha Jobova, V/2)

 

„Nesmírná hněvivost plodí šílenství.“ (Lucius Annaeus Seneca)

- 30 -

 

 

 

„Nic není ošklivějšího, než když se špatný vliv hněvivé povahy projevuje

při vykonávání nejvyšší moci.“

(Marcus Tullius Cicero – Dopis bratrovi Quintovi s pokyny

pro správu provincie Asie)

 

 

„Nehněvat se, to prozrazuje někdy spíš duševní netečnost než vážnou

povahu, avšak držet na uzdě své city a svůj jazyk, když jsi rozhněván,

nebo i mlčet a mít ve své moci svá hnutí mysli a své rozrušení, to

svědčí o nevšedních schopnostech, když už ne o dokonalé moudrosti.“

(Marcus Tullius Cicero – tamtéž)

 

Všichni vládci, vojevůdci a politici proto musí mít vždycky na paměti:

 

„Bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno.“

(Marcus Tullius Cicero)

 

 

17.Dobrý a uvážlivý politik se NIKDY nesmí vyvyšovat nad ostatní

a upřednostňovat vlastní JÁ.

 

 

„Kteříž tukem svým zarostlí,

mluví pyšně ústy svými.“ (Žalm 17/10)

 

 

Ješitnost, samolibost, domýšlivost, sebestřednost a pýcha patří mezi

nejodpornější lidské vlastnosti, které signalizují slabost mravní výchovy

i charakteru a pro každou společnost představují hrozbu neomezené

samovlády, zvůle a tyranie. Nebezpečí je o to větší, pokud jsou tyto vlastnosti

provázeny zvýrazňováním vlastní osoby a populistickými sliby.

 

Starověcí athénští demokraté i římští republikáni si tohoto nebezpečí byli

vědomi a vůči všem pokusům o samovládu (byť zdánlivým) proto byli velice

nesmiřitelní. V 6.stol. př.n.l. byl např. v Athénách zaveden ostrakismus,

který spočíval v tom, že plnoprávní občané mohli tajným hlasováním pomocí

„střepinového soudu“ poslat neoblíbeného anebo potencionálně

nebezpečného politika na 10 let do vyhnanství. V republikánském Římě po

vyhnání královského rodu Tarquiniovců pak byly osoby podezřelé z usilování

o samovládu zabity, popraveny, vyhnány anebo zavražděny.

 

 

 

 

 

 

- 31 -

 

 

Například:

 

R.427 př.n.l. vyvolal římský občan Spurius Maelius svým populistickým

chováním vůči plebejům společenský neklid (zejména sliby o odpuštění dluhů,

parcelaci pozemků apod. – pozn.: jak nápadná podobnost s dneškem!!) a

vzbudil tak podezření, že usiluje o kralovládu. Když se pak opakovaně odmítl

dostavit před diktátora Lucia Quinctia Cincinnata, aby své chování vysvětlil,

velitel římské jízdy a diktátorův zástupce (magister equitum) Gaius Servilius

Ahala jej honil po římském fóru a pak jej veřejně zabil mečem.

 

R.384 př.n.l. byl pro podobné podezření shozen z Tarpejské skály bývalý

konzul Marcus Manlius Capitolinus, který se předtím r.390 př.n.l. zasloužil

o porážku Gallů (pozn.: známý případ kapitolských hus).

 

R.63 př.n.l. se římský jezdec Lucius Sergius Catilina pokusil provést státní

převrat. Jeho pokus o samovládu byl však zmařen Markem Tuliem

Ciceronem, který jeho spoluspiklence nechal zatknout a bez soudu popravit.

Catilinu pak obžaloval a donutil k odchodu z Říma. Následujícího roku se

sice Catilina pokusil získat moc vojenskou silou, ale v bitvě padl.

15.3.44 př.n.l. pak byl v římském senátě zavražděn Gaius Iulius Caesar,

který u republikánsky smýšlejících senátorů vzbudil podezření, že rovněž

usiluje o samovládu. K té pak došlo až po občanské válce, ve které zvítězil

Octaviánus Augustus a kdy se již republikánské zřízení nedalo udržet.

 

 

O hluboké mravní krizi této posttotalitní společnosti svědčí to, že občané si

do té míry zvykli na nejrůznější novodobé populisty a megalomany, že si

vůbec neuvědomují nebezpečí, které tito političtí dobrodruzi (avanturisté) pro

demokratickou společnost představují. Přestože i zkušenosti z nedávného

20.století jsou alarmující, jsou nezřídka lhostejní a tolerantní i k takovému

jednání, které by ve vyspělé demokracii nikdo neprominul a které by v bývalé

athénské demokracii anebo římské republice skončilo vyhnanstvím nebo

smrtí. Pokud ovšem nějaký politik drze překročí únosnou míru drzosti,

občané mu to ve volbách „sečtou“ a doplatí na to i jeho politická strana.

 

 

 

 

 

 

 

- 32 -

 

 

 

Před parlamentními volbami v r.2010 bylo např. krajní politickou

neomaleností zveřejňování obrazové publikace o předsedovi (vůdci) ČSSD

i billboardů s textem „Bojuji za vaše důchody“, „Bojuji proti snížení

mateřské“ apod. Za důchodce, matky, zaměstnance, nemocné apod. už tedy

nebojovala celá strana, ale pouze její Veliký Vůdce Jiří II. Paroubek (pozn.:

Jiřím I. se rozumí král Jiří z Poděbrad), který byl na těchto billboardech

zobrazen v nadživotní velikosti vedle svých malých spoluobčanů stejně jako

farao vedle svých poddaných (pozn.: v nedávné minulosti byli takto např.

zpodobňováni i Stalin, Gottwald, Dimitrov, Ceaušescu a jiní „velikáni“

komunistického režimu.). V důsledku tohoto skandálního a odpor

vzbuzujícího provinění proti pravidlům slušného chování však začaly rychle

klesat předvolební preference ČSSD a tudíž někdo z jejího vedení zřejmě

přišel na to, že byla překročena ona únosná míra drzosti, kterou je i cíleně

zmanipulovaná společnost ještě ochotna „strávit“. Proto byly předvolební

billboardy ČSSD rychle měněny a text o bojujícím vůdci byl nahrazován

textem o bojující ČSSD, což však pošramocené pověsti této strany již ve

volbách nepomohlo.

 

Velikášští politici si „nevidí do úst“ a proto např. Jiří Paroubek vzletně

hovořil o tom, že zachrání český hokej (mohl se např. postavit do brány),

spojí Evropu s USA anebo že „vítězství ČSSD vzejde jak (Betlémská) hvězda

nad naší republikou“ (…a bude zvěstovat příchod Spasitele, kterým bude

právě on, Veliký Vůdce). Tuto gloriolu Velkého Vůdce pak neuváženě

posilovala i jeho manželka, která veřejně vychválila jeho „sexymozek“ a

stala se tak terčem obecného posměchu. V tomto případě nelze nevzpomenout

na slavný film Frederika Felliniho „Amarcord“, kde řečník na táboru lidu

vychvaloval Mussoliniho (kterému je ostatně Jiří Paroubek rétorikou i

mimikou velmi podoben) těmito slovy:

 

„Mussolini, to je chlap! Ten má takovéhle koule!“

 

 

Mnozí politici ve vedoucím postavení trpí utkvělou představou, že jsou

dokonalí, výjimeční, mají ve všem pravdu a snad dokonce mají nějaké

historické poslání, které se jim zjevilo ve snu (takoví sebestřední a samolibí

megalomané jsou nejhorší a domněnce o své výjimečnosti úporně věří).

Většinou jsou však historicky a filosoficky nevzdělaní a proto nejenže jim

chybí znalost chyb jejich předchůdců, kterých by se vyvarovali, ale i

předvídavost důsledků jejich činů. I když málo vědí, tváří se, jako by

„sežrali všechnu moudrost“ a ještě se opovažují tvrdit, že právě oni jsou ti

nejpovolanější k vedení společnosti.

 

 

„V temné noci nad propastí slepec na slepém koni jede.“

(Čínské přísloví)

- 33 -

 

 

„Přidá-li se k tvému vysokému postavení nadutost,

stane se začátkem tvého konce.“ (Čínská lidová moudrost)

 

Pokud těmto politikům něco nevyjde anebo se nesplní jejich utkvělé představy

a vize, nejprve se pokoušejí nepříznivý výsledek jejich snažení označit za

předem promyšlený a ve své podstatě kladný. To už ostatně dělali i nacističtí

a komunističtí politici, kteří se drželi zásady, že „stokrát opakovaná lež se

stane pravdou“. Teprve když tento pokus nevyjde, začnou hledat kolem sebe

nepřátele, na které by svoje chyby svedli. Nikdy totiž nehledají chybu v sobě,

ale vždycky u těch druhých, protože oni jsou přece geniální a neomylní.

Proto stále hovoří o spiknutí, konspiraci, „zákulisních rejdech“, podvratné

činnosti (v minulosti o plíživé kontrarevoluci), korupci (zásadně ovšem jen u

protistrany, protože členy vlastní strany považují za vzor ctností) apod.

U mnohých z nich se tak postupně rozvíjejí úkorné a paranoidní představy,

které jejich pochlebující spolupracovníci svým servilním kýváním ještě

upevňují a které pak vnucují i ostatním členům své vlastní strany. Ve vlastní

straně tak postupně nastolují atmosféru strachu a neustálého sledování

a donášení, kterou korunují pečlivým sledováním toho, jak který člen jejich

strany hlasuje. Pokud se takoví paranoidní megalomané dostanou k moci, má

společnost nakročeno k totalitě a policejnímu státu.

 

 

 

18.Politik může být oblíbený pouze tehdy, je-li mravný.

Protože mravní politici téměř neexistují (až na výjimky, jejichž politický

život je ovšem velmi krátký), jsou politici všeobecně neoblíbení.

Výhodu mívají „noví politici“ (zpravidla „popřevratoví“), jejichž skutečné

mravní kvality (či spíše „nekvality“) jsou pro důvěřivé občany zpočátku

neseznatelné. Svoji počáteční oblíbenost však naprostá většina politiků

„prohospodaří“ neuváženými slovy a skutky (např. i rozsáhlými amnestiemi).

 

Převážná většina politiků se chová neuvěřitelně nerozumně a hloupě.

Všichni politici by totiž chtěli, aby si jich občané vážili a měli je rádi, ale

jsou natolik nevědomí, nerozumní a hloupí, že se nedokáží chovat tak, aby

si jejich úctu a lásku zasloužili. Někteří politici se dokonce netajeně

pohoršují, když je občané kritizují a projevují vůči nim „nelásku“.

 

 

„Jak to, že mne výjimečného, velkého a mocného nemají rádi?

Jak si vůbec dovolují nemít mne (nás) rádi?!!“

 

 

Někteří političtí megalomané by proto lásku k sobě nejraději uzákonili jako

povinnost a jakýkoliv projev kritiky nebo „nelásky“ by označili za trestný.

 

 

- 34 -

 

 

 

 

Touha po uznání a společenském uplatnění patří mezi základní lidské pudy,

pro jejichž uspokojení mnozí politici (a zejména ženy-političky) obětují vše -

– rodinu, dobrou pověst, zdraví i zdravý rozum. Vůbec nechápou, že

oblíbenost politika je možná pouze tehdy, bude-li se důsledně chovat mravně.

 

Politici si obvykle pletou nadčasově platnou mravnost s historicky a místně

proměnlivou společenskou morálkou a i když tuší, jaké chování je mravné,

dokáží svůj přirozený cit pro spravedlnost, uměřenost, slušnost a skromnost

rázně potlačit. Nemravných lákadel je totiž kolem nich tolik, že jim prostě

nedokáží odolat („příležitostdělázloděje“). Proto se ve své nevědomosti,

nerozumnosti a hlouposti chovají tak, že vzbuzují odpor a zášť. Nejhorší

z nich jsou pokrytci, kteří se nejprve sami „nakapsují“, účinně se zapojí do

nejrůznějších „svazů známých“, získají výhody a významná společenská

postavení pro sebe anebo své blízké a až potom pohoršeně moralizují,

předstírají zásadovost a ukazují prstem na své politické odpůrce („zloděj

křičí: „Chyťte zloděje!“), přestože pokud sami nejsou horší, rozhodně nejsou

lepší. Přitom promyšleně navrhují takové zákony, jejichž sítem by jejich

vlastní úplatnost, nepoctivost a zištnost prošla.

 

I kdyby se snad některý z politiků vyznačoval nějakou z vyjmenovaných  

ctností anebo dokonce i jejich větším počtem, patrně nikdo z nich nesplňuje

komplexní kritéria mravnosti (pokud existuje výjimka, pak pouze potvrzuje

toto pravidlo). Kvůli vnitřnímu nedostatku mravnosti se politici nejenže

nedokáží chovat mravně, ale nemohou být ani oblíbení. Naprostá většina

politiků např. není nezištná a příkladně skromná, přičemž právě to méně

majetní anebo nemajetní občané nejčastěji vidí a odsuzují. Nedostatek vlastní

mravnosti se proto někteří populističtí politici snaží nahradit sliby, kterým

však po dosavadních zkušenostech mohou uvěřit jen mentálně utlumení

šmudlové.

 

„Postav si pomník svojí oblíbeností.“

(Naučení faraona Chetiho III. jeho synu Merikaréovi – 21.stol.př.n.l.)

 

Mnozí politici proto nakonec otrnou a ačkoliv se míněním lidu stále veřejně

ohánějí, ve skutečnosti jsou zcela odtrženi od reality a docela jim stačí, když

za jedno volební období proniknou do nějakého „svazu známých“ a pro

budoucno si zajistí nějaké „teplé místo“ i mimo politiku. Některým politikům

však jejich aktivity přinášejí tak vysoké afektivní uspokojení (zejména

sociální výhody, sebejistotu a pocit výjimečnosti a nadřazenosti), že se

v politice drží „zuby nehty“, neustále touží po co největší moci a zastrašují

své oponenty, kteří se jim odvažují bránit v jejich nemravné seberealizaci.

 

„Jediné, za co se opravdu bije většina politiků, je znovuzvolení do funkce.“

(Perotův postřeh – Murphyho zákony)

- 35 -

 

 

19.Politik musí být uvážlivě odvážný, nikoli ztřeštěný anebo zbrklý.

Odvaha k řeči i činům musí být vždy podložena zralou úvahou, vědomostmi a

zkušenostmi, aby bylo (pokud možno) vyloučeno jakékoliv riziko.

Pokud je „vrchnost“ ochotna naslouchat kritice, i nelíbivou pravdu lze pouze

naznačit tak, aby k poznání o její pravdivosti nevyhnutelně dospěli jiní.

 

Politik se nesmí vyhýbat tabuizovaným tématům, kterými jsou např.:

 

a) důvod existence senátu a jeho skutečná potřebnost,

b) otázka skutečné potřebnosti politických stran,

c) finanční vyrovnání s katolickou církví,

d) důvod přetrvávající existence KSČM,

e) prezidentské milosti Václava Havla,

f) trest smrti,

g) trest vyhnanství,

h) fyzické tresty,

i) euthanazie,

i) umělé přerušení těhotenství,

k) problematika Romů a migrantů,

l) základní lidská práva zločinců a jejich obětí,

m) problematika terorismu,

n) právo na sebeobranu apod.

 

Moudrý, vzdělaný a zkušený člověk se v této problematice vždycky dokáže mravně orientovat a nejen přesvědčivě zdůvodnit svoji argumentaci, ale spolehlivě vyvrátit i protiargumenty. Neochota zabývat se těmito problémy, naivně humanistické žvanění a neschopnost zasvěcené argumentace jsou znakem nerozumnosti, nevědomosti i mravní slabosti.

 

 

„Postoj ušlechtilého člověka k světu je tento:

nikdy si nevšímá, co ztratí a co získá, je-li to spravedlivé!“ (Konfucius)

 

 

 

 

20.Politik je soustavně vystaven nebezpečí, že podlehne vlivu prostředí.

Tak jako se řemeslníci, stavební inženýři, lékaři, právníci apod. stálým

opakováním určitých pracovních úkonů ve své profesi zdokonalují, tak

i politici se v nemravném pracovním prostředí (např. poslanecká sněmovna,

senát apod.) stálým opakováním nejrůznějších nemravností soustavně

vylepšují ve svých špatnostech, až se nakonec stanou tím, co před občany

předvádějí.

 

„S čím kdo zachází, tím také schází.“ (české přísloví)

 

- 36 -

 

 

Pokud je tedy v politice obvyklé lhaní, plané slibování, podvádění a zrada,

časem si na takové chování zvyknou a stanou se z nich lháři, „slibotechny“,

podvodníci a zrádci (přeběhlíci), zvláště když to bude ekonomicky výhodné.

Pokud se pak v politice bude vyplácet útočnost (agresivita), neomalenost

a hrubost, časem z nich budou hrubiáni, popudliví vzteklouni, nenávistní

paranoici apod. a pro své okolí se stanou nesnesitelnými. Za svůj pochybný

společenský úspěch tedy zaplatí sami sebou.

 

 

„Zloba sama vypije největší část svého jedu.“ (Attalos)

(Citát převzat od Lucia Annaea Seneky)

 

 

„Člověk, který je po dlouhou dobu svírán řetězem blbů,

je v reálném nebezpečí, že se časem sám stane jeho článkem.“

(Oldřich Hein – Obecná blbologie)

 

Převážná většina politiků jsou lidé špatní a mravně zkažení a proto jim

vyhovuje i špatné a mravně zkažené politické a společenské prostředí, ve

kterém se jim „dobře plave“, které svým nemravným chováním

spoluvytvářejí a v němž svoji vlastní nemravnost ještě více posilují.

V prostředí plném nemravností se totiž jejich vlastní nemravnosti zcela

vytratí a dokonce mohou být považovány za vhodný a napodobeníhodný

rozmar mocných a (nemravnou) normu chování (zejména mladé milenky,

nejrůznější párty s vlivnými obchodníky anebo dokonce mafiány, lobování,

využívání získaných informací k vlastnímu prospěchu, přebíhání k politickým

oponentům apod.). Všeobecná devastace mravních hodnot proto začíná

u politiků, jejichž nemravné chování je pro mravně nepevné občany

příkladem, který cíleně napodobují anebo kterým své vlastní mravní poklesky

alibisticky omlouvají.

 

Nejhorší jsou politici, kterým nejde jen o finanční výhody, ale o možnost

vládnout, poroučet a likvidovat své odpůrce. Čím jsou mravně (a někdy i

postavou) menší, tím jsou žádostivější být společensky „větší“. Z moci berou

sílu i potěšení, protože bez ní neznamenají nic. Jen arogantní, sebestředný a

samolibý blb pak může zastávat heslo pomatenéhořímského císaře Caliguly:

 

 

„Ať si mne nenávidí, jen když se bojí!“

 

 

 

 

 

 

- 37 -

 

 

21.Dobrý politik musí být příkladem občanské ukázněnosti. Proto musí

respektovat spravedlnost i právní řád, pokud je ovšem rozumný a mravný.

 

I kdyby však právní řád byl nerozumný a nemravný, žádný politik (tím méně

zákonodárce!!) jej nemůže okázale porušovat a dokonce navádět ostatní

k jeho porušování, ale musí se demokratickým způsobem zasadit o jeho

změnu. Pokud to nedokáže, musí hledat chybu především ve své

argumentaci, i když nelze vyloučit ani principiální oponenturu jeho

politických protivníků.

 

Mnozí politici si vůbec neuvědomují, že v každé lidské společnosti byla, je a

bude kamenem úrazu rovnost a spravedlnost (včetně spravedlnosti sociální).

 

 

 

„Spravedlnost je základem států.“

 

 

 

„Lidé si vždy žádali rovné právo, jinak by to ani právo nebylo.“

(Marcus Tullius Cicero)

 

 

 

„Všeobecný prospěch krajin pod nebesy nezávisí od ničeho jiného

než od principu jednání v zákonech spravedlnosti.“ (Sün-c´)

 

 

 

„Spravedlnost je velkolepá,

a její znamenitost trvalá;

nemění se od nepaměti.“ (Ptahhotep)

 

 

 

„Existuje-li spravedlnost, existuje i stát.

Zanikne-li spravedlnost, zanikne i stát.“ (čínská moudrost)

 

 

 

„Spravedlnost má větší cenu než lidský život.“

(čínský císařský výnos)

 

)

Žádná společnost však nemůže být důsledně rovnostářská, protože lidé

nemají stejné předpoklady i schopnosti. Přesto ti schopnější a ekonomicky

úspěšnější (včetně politiků) by si měli být vědomi toho, že ve svém vlastním

zájmu by neměli provokovat své spoluobčany okázalým přepychem a

rozmařilostí. Závist plodí zlobu a nenávist a mnohdy vede i k neuváženým

zlým činům (viz násilnický průběh mnohých revolucí).

 

 

 

 

 

- 38 -

 

 

„Kdyby se postavení lidí vzájemně nelišila,

potom by nebyl nikdo, kdo by byl ochotný posluhovat.

Kdyby měl každý člověk stejnou moc,

potom by nebyl nikdo, kdo by lidi sjednotil.

Kdyby si byli všichni lidé navzájem rovní,

potom by nebyl nikdo, kdo by jim rozkázal.

Odkdy jsou nebe a země, je i to, že něco je „nahoře“ a něco „dole“.

To pochopili už dávní Vládcové.

A proto zavedli společenské stupně.

 

Neboť:

Nedokáží si dva urození posluhovat.

A ani dva sluhové si nedokáží rozkázat.

Takový je zákon Nebes!“ (Sün-c´)

 

 

 

Lidé jsou od pravěku zvyklí na to, že náčelník tlupy či kmene anebo později

vládce musel vynikat nějakými přednostmi – nejprve silou, později uvážlivou

vládou, moudrostí a spravedlností. Pak mu tolerovali i blahobyt a případně i

sexuální náruživost (viz např. sumerský Epos o Gilgaméšovi – 3. tisíciletí

př.n.l.), pokud byl schopen zajistit jim bezpečí a spravedlnost. Sexuální

výkonnost starověkých vládců byla ostatně považována za měřítko jejich

mužnosti i schopnosti vlády, což prokazovali i četným potomstvem (viz

historie Mezopotámie a Egypta, biblické příběhy králů Davida a Šalamouna

apod. ). Kdykoliv se však vládce těmto svým základním politickým úkolům

zpronevěřil, zvýšilo to záporné emoční napětí ve společnosti, které mohlo

skončit jeho svržením, vyhnanstvím i smrtí.

Přirozená nerovnost lidí a odlišné předpoklady k různé činnosti byly také

příčinou vzniku kastovního systému v Indii.

 

Jakýkoliv politik, který se z nevědomosti, nerozumnosti a hlouposti chová

v rozporu s obecným požadavkem na mravnost (pozor, nikoli morálku –- viz

výklad výše), riskuje nejen své postavení, ale někdy i svůj život.

 

Lidé neodpustí žádnému politikovi lhaní, povýšenost, pýchu, zpupnost,

samolibost, rozmařilost, chamtivost a nekázeň v životním stylu. Zvláště

citliví jsou lidé na imunitu politiků a jejich neodůvodněné hmotné výhody,

protože sami tohoto blahobytu nedosahují a považují jej za projev okázalé

občanské nerovnosti.

 

 

 

 

- 39 -

 

 

Lidé jsou citliví i na neuspořádané rodinné vztahy politiků, zejména pak na

jejich milenky (byť pozdější manželky), i když zmanipulovaný průzkum

veřejného mínění tvrdí opak (viz bývalý předseda ODS Topolánek a bývalý

předseda ČSSD Paroubek). Politici by si pak měli být vědomi toho, že jejich

manželky jim mohou být významnou politickou oporou anebo jim mohou

politicky anebo společensky „zlomit vaz“. Odstrašujícím příkladem může být

např. Dagmar Havlová, která svým chováním v mnohém V.Havlovi uškodila

a za svůj pískot při volbě prezidenta ve Španělském sále měla být trestána

pro výtržnictví.

 

Na ignorování těchto poznatků doplatili již mnozí starověcí politici.

V autorativním císařském Římě např. platila zásada „co je dovoleno Jovovi

(tj. nejvyššímu římskému bohu), není dovoleno volovi“. Ve skutečné  

demokracii naopak platí zásada „co je dovoleno volovi (v tomto smyslu

prostému občanovi), není dovoleno Jovovi“.

 

Demokratický politik si nemůže dovolit všechno, nesmí občany pohrdat

a musí jim být příkladem, a to až na samý pokraj askeze, aby mu občané

nemohli závidět (viz příklad Publia Valeria Publicoly, jednoho z prvních

dvou římských konzulů po pádu kralovlády rodu Tarquiniovců, který kvůli

závisti římských občanů zbořil svůj dům na vrcholu jednoho z římských

pahorků a postavil jej na samém břehu řeky Tiberu).

 

Je třeba vědět, že lidé jsou schopni závidět všechno, kromě nemoci,

chudoby, příkladné skromnosti, nezištnosti, zlé manželky a nezvedených

dětí. Každý politik by si měl být vědom toho, že lidé podléhají předsudkům

(postoje) a principiálně nevěří tlustému politikovi, protože ho a priori (a

mnohdy neprávem)podezírají z toho, že si žije blahobytně na jejich úkor.

S mylnými představamilidí však nelze dělat nic jiného, než neposkytovat

prostor k jejich rozvinutí.

 

 

„Nechť kolem sebe mám jen tlusté lidi,

hlav přičesaných, ty co v noci spí.

Ten Cassius má pohled vychrtlý a hladový;

on mnoho přemýšlí a lidé takoví jsou nebezpeční.

(William Shakespeare – Caesar)

 

 

 

 

 

 

 

- 40 -

 

 

 

22.Politik by měl být zásadový a pevný ve svých životních postojích.

Postoje i názory by měl měnit pouze tehdy, pokud by se prokázalo, že byly

mylné. Zmýlit se totiž může každý, protože schopnost správného vnímání

a rozpoznávání pravé skutečnosti je závislá na celé řadě časově i místně

proměnlivých subjektivních i objektivních faktorů.

(Pozn.: postoj je pevné životní přesvědčení, názor je momentální náhled na

určitý jev, děj, věc anebo osobu).

 

Zásadový politik své životní postoje nepřizpůsobuje svému okolí a není

jako korouhvička, která se točí po větru (nebo též „kam vítr, tam plášť“).

Již samotné jeho jméno by mělo být symbolem pro určitý stabilní postoj, ať už

by byl „konzervativně patricijský“ (např. ODS, TOP 09), „populárně

plebejský“ (ČSSD, KSČM, Věci veřejné), náboženský (KDU-ČLS) anebo

„zelený“ (Strana zelených).

Životní postoje i názory mohou doznat zásadní změny, pokud jsou vzhledem

k neustále probíhajícímu názorovému vývoji shledány jako chybné anebo

pokud dojde k rázné názorové změně, která dosavadní životní postoje

zásadně pozmění (např. z přísně věřícího se po „prohlédnutí“ stane ateista,

z konzervativního skeptika přesvědčený „zelený“ apod.). Ani postojově

zásadový (tuhý) politik totiž nesmí být demagog ani fanatik, musí být

přístupný výměně názorů a pokud chce v demokratickém společenském

prostředí uspět, musí být schopen své názory alespoň pozměnit anebo

eventuálně uznat i jejich nesprávnost.

Nejméně pravděpodobná změna postojů a názorů je u konfliktních

a názorově nesnášenlivých fanatiků všeho druhu (např. neonacistů, rasistů,

antisemitů, komunistů, náboženských fanatiků, militantních ekologů apod.).

 

Politický „turismus“ nesvědčí o tom, že politik (politička) hledají sami sebe

a svoji stabilní životní orientaci (postoj). Pokud jsou totiž jejich postoje

a názory neujasněné, nemají v politice co dělat! Mnohem blíže pravdě je

však zištná motivace jejich počínání, protože málokdy si při svém hledání

„místa na slunci“ sociálně pohorší. Pokud se však perspektivně ukáží jiné

výhody, jsou schopni přejít i ke svým bývalým protivníkům a nechat si za tuto

změnu (zradu) patřičně zaplatit (např. ministerským křeslem, vhodným

místem po ukončení politické kariéry, vhodným pracovním uplatněním pro

své rodinné příslušníky, umístěním svých dětí do lukrativních škol apod.).

 

Pouze moudrý politik (pokud by vůbec nějaký existoval) má jediný zásadní

životní postoj – vždy a za všech okolností myslet, mluvit a jednat mravně, tj.

v souladu s historicky neměnnými kategorickými mravními imperativy.

Soustavným studiem a diskuzí pouze upřesňuje své názory, aby až na konci

života dosáhl Velké a Dokonalé Moudrosti „dosahující druhého břehu“

(označované buddhisty jako mahápradžňápáramitá).

- 41 -

 

 

23.Nejhorší je, pokud nějaký samolibý politik okázale považuje občany za

méněcenné blbce, kteří uvěří všem jeho lžím a slibům, mezi kterými vlastně

není žádný rozdíl.

Příklad z poslední prezidentské volby:

Tvrzení, že veřejná volba je nejčistší formou demokracie, je záludnou lží,

která má zastřít skutečné úmysly jejích zastánců. Pokud by totiž byla

analyzována niterná motivace tohoto požadavku, bylo by okamžitě jasné, že

vůbec nejde o to, aby se občané mohli přesvědčit, jak který poslanec či

senátor hlasuje, ale o to, aby byla zachována kontrola nad dodržováním

stranické discipliny. Občané totiž vůbec nemohou na televizní obrazovce

zjistit, kdo jak hlasuje (až na výjimečně snímané hlasující). Ohánění se vůlí

voličů je tedy hanebný a průhledný pokus o využití demokracie k prosazení

vlastních anebo skupinových zájmů. Přitom při prosazování svých výhod a

platů politici projevují nejen zcela shodnou vůli, ale i naprosté ignorování

vůle voličů, kteří tyto výhody již po celá léta kritizují.

 

Je tedy patrno, že převážná většina „demokratických“ politiků vůbec

vládnout neumí, protože se v tomto umění nikdy nevzdělávali a o samotné

demokracii mají velice zkreslené představy. Proto se důsledně řídí podle

těchto totalitních zásad:

 

„JÁ mám vždycky pravdu!“

 

„Demokratické je to, co JÁ za demokratické považuji!“

 

„Demokratem jsem jen tehdy, když se mi to hodí!“

 

 

Taková „demokracie“ je proto příhodněji označována jako demokratura.

Nezáleží totiž na tom, jak politici hovoří a co slibují, ale jak se chovají.

 

„Po ovocích jejich poznáte je.

Zdaliž sbírají z trní hrozny, anebo z bodláčí fíky?“

Tak každý strom dobrý ovoce dobré nese,

zlý pak strom zlé ovoce nese.“

(Evangelium sv.Matouše, kap.VII/16,17)

 

 

Veřejná volba se může snadno stát formou nátlaku, zastrašování a vydírání.

To věděli už v Athénách před 2 500 lety, kdy hlasování o vyhnanství

nepohodlných a perspektivně nebezpečných politiků anebo i zasloužilých

občanů probíhalo formou tajného (ovšem nezřídka zmanipulovaného)

vyškrabování jejich jmen na hliněné střepy (ostraky – proto ostrakismus).

Mnohým našim politikům by rozhodně prospělo osvěžit si základní školní

znalosti.

 

 

- 42 -

 

 

24.Nikdo není rozeným dobrým politikem.

Člověk se rodí pouze s pozitivními či negativními fyzickými a duševními

předpoklady. Záleží na tom, v jaké prostředí žije, zda a jak své předpoklady

rozvine a zda, jak a v jakém společenském prostředí je využije. V politice

pak hodně záleží na tom, co všechno lidé politikům dovolí.

Bohužel do politiky se především hrnou lidé nevědomí (nedostatečně

vzdělaní), s nevhodnými duševními předpoklady a bez praktických

zkušeností, kteří se ovšem opovážlivě odvažují o sobě tvrdit, že právě oni jsou

těmi nejschopnějšími k řízení společnosti. Tento jevpopsal již řecký filosof

Sókratés (469-399 př.n.l.), který byl ovšem za kritiku mocných „demokratů“

popraven, zatímco předchozí tyranské „kolegium třiceti“ jeho život ušetřilo.

)

 

 

„Poučovat hloupé je nejen zbytečné, ale i nebezpečné.“

(Paňčatantra aneb Patero ponaučení)

 

„Až ten náš Eukthydémos dospěje, přátelé, jistě se nebude držet zpátky, bude-li obec potřebovat radu při řešení nějakého problému; dá se to předpokládat podle jeho zájmů. Nic bych za to nedal, že už má připravený pěkný úvod ke své řeči, ve kterém je moc opatrný, aby nevzbudil zdání, že se něco od někoho naučil. Je zřejmé, že úvodní věty jeho řeči budou znít asi takto:

 

Občané athénští! Nikdy jsem se nic od nikoho nenaučil, a když jsem slyšel, že ten nebo onen je obratný v řeči nebo v jednání, nevyhledával jsem styk s ním, ani jsem si nedal práci s vybráním učitele mezi lidmi, kteří něco znají, ale právě naopak nejenže jsem se vyhýbal příležitosti, jak se něco od někoho naučit, ale i pouhému zdání, že bych měl něco takového v úmyslu. Nicméně vám poradím, co mě samo od sebe napadne.

 

Podobně kdyby někdo chtěl dostat od obce místo lékaře, hodilo by se mu, aby začal mluvit takto:

 

„Občané athénští! Nikdy jsem se u nikoho neučil umění lékařskému, ani jsem nevyhledával nikoho z lékařů, aby se stal mým učitelem; nejenže jsem od lékařů žádné vědomosti nezískal, ale moc jsem si dával pozor, abych nevzbudil zdání, že vůbec něco z lékařství znám. Nicméně dejte mi příležitost lékařskou činnost vykonávat, a já se pokusím naučit se něco experimentováním na vás.“

 

A hle, mezi těmi, kteří se chtějí stát odborníky v řečnění a ve veřejné činnosti, jsou také takoví lidé, kteří si myslí, že bez přípravy a bez cvičení, z ničeho nic se jimi stanou sami od sebe.“

(Sókratés)

 

- 43 -

 

 

25.Pokud by se někdy někde přece jenom vyskytl moudrý politik, měl by vědět,

kdy je čas odejít do ústraní. Proto by měl každý den sebekriticky hodnotit

své myšlení i jednání a pravidelně sledovat stav veřejného mínění. Jakmile

by zjistil, že už není myšlenkově pružný a rozhodný a veřejné mínění mu již

není příznivě nakloněno, měl by si vyhledat schopného a mravně vyspělého

nástupce, který by pokračoval v jeho politice.

 

„Kdo dlouho vládne, zhloupne.“ (čínské přísloví)

 

Převážné většině našich politiků ovšem zhloupnutí nehrozí, neboť téměř

všichni se již v průběhu své politické kariéry dopouštějí povážlivých

hloupostí, svědčících nejen o nedostatku vzdělání, ale i rozumnosti

a soudnosti.

 

Je chybou, pokud si politici namlouvají, že jsou nenahraditelní a že se bez

nich společnost neobejde. Většinou jde o kombinaci samolibosti se strachem

ze ztráty dominantního a ekonomicky výhodného společenského postavení.

Každý je nahraditelný – důležitá je pouze kvalita náhradníka.

 

V historii je znám pouze jediný případ, kdy se politik na samém vrcholu moci

dobrovolně vzdal svého postavení. Jednalo se o doživotního římského

diktátora Lucia Cornelia Sullu (138-78 př.n.l.), který se r.79 př.n.l. (tj. rok

před svou smrtí) dobrovolně vzdal diktatury a v soukromí se věnoval literární

činnosti. Za to se mu od římského lidu dostalo velkého vděku a přízviska

Felix (Šťastný). Když mu však poté na římském fóru jeden mladík veřejně

nadával, řekl mu, že kvůli těmto urážkám se již žádný římský diktátor

dobrovolně moci nevzdá.

 

 

K mravnosti a pozitivní politické vyspělosti lze dospět cílenou výchovou, vzděláním, sebevýchovou a praktickými zkušenostmi. To vše však chybí až příliš mnoha současným politikům, kteří jsou mnohdy nedovzdělaní, nevědomí, nerozumní a mravně zanedbaní, což se projevuje zejména zištností, prospěchářstvím a ješitností. Protože se přeceňují a nejsou schopni objektivně posoudit své intelektuální kvality, zkušenosti a praktické schopnosti, „derou“ se do funkcí, k jejichž úspěšnému výkonu nemají předpoklady, pokrytecky moralizují, demagogicky se ohánějí zájmy občanů (na kterých jim ve skutečnosti vůbec nezáleží), planě slibují a cíleně kolem sebe vytvářejí aureolu nepostradatelnosti.

 

 

„Celý svět je jeviště, a všichni muži a ženy pouze herci.“

(William Shakespeare)

 

- 44 -

 

V historii lidstva již bylo na nejrůznějších politických scénách mnoho „herců“, avšak jen nemnozí z nich dokázali dobře sehrát svoji životní roli a prospět svým spoluobčanům, kteří vedle svých existenčních problémů mnohdy trpí pocitem nespravedlnosti a křivdy. Z těchto nemnohých dobrých herců pak byl jen nepatrný počet herců natolik výjimečných, že oslnili publikum mnoha generací a jejichž sehraná role nebude v historii lidstva zapomenuta.

 

Naše současná politická scéna je naproti tomu přehlídkou ubohosti provincionálních „herců“ IV. – V. kategorie. Někteří z nich křiví český jazyk a jen s obtížemi přeříkají svůj text, jiní se ve svých nic neříkajících projevech zamotávají a nedokáží se smysluplně vyjádřit (Buddha o takových planých řečnících hovořil jako o „zamotávačích pupeční šňůry“) a další se namísto věcných argumentů doslova vyžívají v nejrůznějších invektivách vůči svým politickým odpůrcům, přičemž v skrytu duše si sami nadšeně tleskají. Takové nepodařené divadelní představení rozhodně nepůsobí na občany (diváky) přesvědčivě ani výchovně. I ti nejhorší herci se však úporně drží svých rolí, na již způsobenou ostudu nehledí a neustále spoléhají na to, že po volbách se na toto politické jeviště (či spíše smetiště) znovu vecpou. Pouhá představa, že by se snad měli živit poctivou prací, je totiž pro ně naprosto nesnesitelná.

 

„Když už člověk je, tak má koukat, aby byl.

Když kouká aby byl a je,

tak má být tím co je a ne tím, co není,

jak tomu v mnoha případech je.“ (Jan Werich)

 

 

Naše demokracie je nejen vážně nemocná, ale i vážně ohrožená. Přibývá bezdomovců, kteří žijí v těžko představitelné bídě, která je svádí ke zločinům, přibývá Romů štítících se práce a cíleně vychovávajících děti k příživnictví a zločinnosti, přibývá migrantů z východních zemí, z nichž část je nestoudně vykořisťována a část se živí nejrůznější trestnou činností, přibývá i důchodců a osob bez práce, kteří žijí na pokraji nouze a každý den jsou nuceni šetřit, aby vystačili do příštího důchodu anebo sociální podpory. Také mnozí z těch, kteří jsou ještě zaměstnáni, s obtíží vystačí se svým platem z výplaty do výplaty, jsou nuceni snášet nejrůznější šikany ze strany svých zaměstnavatelů, ze strachu o ztrátu zaměstnání přecházejí nemoci a nezřídka se stává, že na svoji mzdu čekají i několik měsíců, zatímco vedení jejich podniků na sobě rozhodně nešetří. Rozmáhá se korupce a klientelismus, přibývá heren odírajících své zákazníky, bují prostituce a rozmáhají se nejrůznější formy nepostižitelné nemravnosti. Prostí občané se bojí zlodějů, lupičů, podvodníků, dluhů, rostoucích nájmů, vyúčtování elektřiny a plynu, exekutorů, nemoci a stáří, bojí se o svoje děti a jejich budoucnost, bojí se o své rodiny, střechu nad hlavou i svoji bezpečnost, nevěří politikům, úřadům, policii, státnímu zastupitelství ani soudům a ze současné politické i ekonomické situace jsou hluboce zklamáni.

- 45 -

 

 

Pocit štěstí prožívají jen úspěšní politici, úspěšní podnikatelé a kořistníci všeho druhu, kteří využili příležitosti, na úkor ostatních občanů si blahobytně žijí a svou rozmařilostí je ještě neuváženě provokují.

 

 

 

„Krutost s nespravedlnost vládne v tomto světě!

Největší darebové dosáhnou nejvyšších úřadů!

Peníze se hrnou lakomcům

a nejvíc vláhy padá na skály nebo do moře!“

(Paňčatantra aneb Patero ponaučení)

 

 

 

„Pokojné a bezpečné stany mají loupežníci,

kteříž popouzejí Boha silného,

a jimž (přesto) Bůh uvodí dobré věci v ruku jejich.“

(Kniha Jobova, XII/6)

 

„Vůkol bezbožní se potulují,

když ničemní vyvýšeni bývají mezi syny lidskými.“ (Žalm 12/9)

 

 

„S kým mám dnes mluviti?

Bratři jsou zlí,

dnešní přátelé nejsou hodni lásky.

 

S kým mám dnes mluviti?

Srdce jsou lakotná,

každý okrádá svého bližního.

 

S kým mám dnes mluviti?

Skromný upadá do zkázy,

drzý má přístup ke každému.

 

S kým mám dnes mluviti?

Pokojnému člověku vede se zle,

dobro jest všude tisknuto k zemi.

 

S kým mám dnes mluviti?

Už není spravedlivých,

země je ponechána intrikánům.

 

S kým mám dnes mluviti?

Zlo postihlo zemi.

Nemá to konce.“

(Dialog zoufalého s jeho ba; Egypt, 1.přechodné období, 23.-20.stol.př.n.l.)

- 46 -

 

 

 

 

7 Není proto divu, že mnozí naši profesionálně zdatní anebo perspektivní občané odcházejí do zahraničí, což je na pováženou zejména u lékařů, inženýrů, vědců apod. Podobný problém vznikl již po srpnu 1968 a znamenal pro naši republiku citelné intelektuální oslabení. Mnozí naši politici si však stejně jako politici minulého režimu patrně neuvědomují, že pro naši zemi je jakýkoliv úbytek jejího intelektuálního potenciálu nenahraditelný! Jak je však patrno, spíše jim vyhovují hloupí, důvěřiví a manipulovatelní občané, ke kterým se ostatně chovají podle zásady „co občan, co blbec!“

 

„Kterého rozumného člověka by těšilo pobývat ve zlém kraji,

kde lidé nejsou schopni uvažovat?“

(Paňčatantra aneb Patero ponaučení)

 

 

„Vlast je všude, kde je dobře.“

(Teukros, bojovník od Tróje)

(Citát převzat od M.T.Cicerona)

 

Naší společností prosáklo zoufalství a strach z budoucnosti, což u mnohých občanů vyvolává zlobu, závist a nenávist. Tohoto záporného emočního přetlaku využívají před volbami někteří nezodpovědní politici k tomu, aby si na bídě jiných „přihřáli svoji polívčičku“ (podle hesla „čím hůře, tím lépe!“). Proto záměrně vytvářejí obraz nepřítele, který za všechno může, dští „oheň a síru“ na své politické odpůrce, neštítí se jakékoliv lži a svoji vlastní roli na neutěšené hospodářské a společenské situaci přitom zlehčují anebo taktně zatajují. Zlobu lidí raději obracejí proti svým politickým oponentům a lehkovážně slibují nesplnitelné, aby se tak dostali se k moci. To vše se však už v minulosti mnohokrát stalo, vždycky to mělo tragické důsledky a lidé se přesto nepoučili.

 

Politici v každé zemi mají obrovskou zodpovědnost a jsou povinni sloužit svým spoluobčanům ze všech sil a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí – tj. v souladu s Kantovým kategorickým mravním imperativem:

 

 

„Jednej tak, jako by maxima tvé vůle měla být všeobecným mravním

zákonem!“

 

Schopní a zodpovědní politici musí být vzdělaní, kompetentní a mravní (viz argumentace výše), musí zajišťovat smysluplnou a mravnou normotvorbu a předvídat všechny možné důsledky svého počínání. Jen tehdy si zaslouží své významné společenské postavení a úctu společnosti. Pokud se však chovají jako nezodpovědní političtí dobrodruzi, kteří se svěřenou zemí experimentují a považují ji za pouhý předmět kořistění, jsou zcela zbyteční a měli by dostat doživotní politický „distanc“, ne-li přímo svěrací kazajku anebo zamřížovanou celu.

- 47 -

 

 

 

 

Politický avanturismus, oportunismus a kořistění není pouze problém naší republiky, ale celé řady jiných zemí (zejména východoevropských, asijských, afrických a jihoamerických), ve kterých mnohdy dochází k ještě větším zlořádům. Průvodními jevy narůstajícího společenského napětí (tj. záporného emočního přetlaku většiny obyvatelstva) pak vždycky byly, jsou a budou sociální bouře, demonstrace, převraty a revoluce, provázené křivdami, násilnostmi a krveprolitím. Bylo by neštěstím, kdyby v budoucnu podobná situace měla čekat i naši zemi.

 

Můžeme se utěšovat, že v minulosti bylo mnohokrát hůře. Lidstvo již od pravěku provázely přírodní katastrofy, epidemie, hladomory a války a mnohé starověké národy zcela vymřely anebo byly důsledně vyhlazeny. Jen za třicetileté války zahynula téměř třetina obyvatelstva Evropy (z velké části na mor) a též obě světové války si vyžádaly přes 50 milionů obětí, včetně 6ti milionů obětí holocaustu. V televizi pravidelně sledujeme nejrůznější novodobé válečné konflikty, teroristické útoky, genocidu civilního obyvatelstva (naposledy v Nigérii) a stále nově se opakující hladomory a přírodní katastrofy na Haiti, v Chile, Číně, Ugandě, Turecku atd., které si v našich poměrech nedokážeme vůbec představit. To ovšem neznamená, že bychom měli být spokojeni.

 

Pravdou je, že bez převážné většiny politických stran i politiků bychom se obešli a rozhodně bychom to nepociťovali jako ztrátu. Důkazem toho byla Fischerova „úřednická vláda“, jejíž obliba u občanů (a zejména obliba nepolitického a příkladně slušného a zdvořilého premiéra) mnohé naše politiky velice znervóznila. Je totiž pouze otázkou času, kdy si občané položí otázku, na co vlastně potřebují štědře dotované politické strany a všechny ty úplatné, chamtivé a mocichtivé politiky, kteří se mezi sebou perou o moc „jako koně“, když je zřetelně možné, aby vláda úspěšně vládla i bez nich.

 

Po všech dosavadních neblahých historických zkušenostech lze však stěží předpokládat, že občané budou schopni přesně rozpoznat mravní kvality politiků, kteří budou v nastávajících volbách usilovat o jejich hlasy a zvolí jen ty, kteří si zvolení zaslouží pro své skutečné odborné a mravní kvality a nikoli pro své veřejné prezentované domnělé přednosti. Kdo však v naivní důvěřivosti vybaví lotry mocí, nemůže se divit, že se také budou jako lotři chovat. Úspěšný nemrava se totiž z vlastního rozhodnutí nedokáže umravnit, protože úspěšnost nemravnosti neposkytuje motivaci k vlastní nápravě a slušnému chování. Existuje proto reálné nebezpečí, že do poslaneckých lavic opět zasednou stejní nebo podobní lidé (lháři, podvodníci, úplatkáři, kořistníci, příživníci, zrádci, zlostní nevraživci, chorobní podezřívavci apod.) a hospodářská i společenská krize se tak ještě více prohloubí.

 

 

Každá společnost má takové vládce, jaké si zaslouží.

- 48 -

 

Protože naše současná politika je prosáklá nemravností (zejména zištností), nemůžeme spoléhat na to, že se náhle jako zázrakem objeví osvícení a mravní politici – tím spíše, že k mravnosti je nikdo nevychovával a ve svém okolí viděli až příliš mnoho osvědčených a ekonomicky výnosných nemravností. Mravní výchova totiž začíná již u dětí a protože je dlouhodobě a snad i cíleně zanedbávána, není z čeho mravné lidi vybírat – zvláště když záporné příklady úspěšných nepoctivců jsou stále ještě „pozitivním“ a následováníhodným vzorem. Sliby všech dosavadních ministrů školství, že se ve školách konečně začne vyučovat mravní výchova, se rozplynuly do ztracena, protože až doposud nebyly zpracovány potřebné školní osnovy a nejen ministři školství, ale i samotní učitelé toho ví o mravnosti velice málo anebo vůbec nic. Proto se nelze divit, když někteří učitelé výuku mravnosti výslovně odmítají s poukazem na to, že „mravnost je odtržená od reality a žáci by se tomu smáli.“

 

Na pravděpodobnou dlouhodobě neutěšenou budoucnost se proto musíme začít pečlivě připravovat („Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.“). Nespoléhejme na politické sliby, učme se šetřit, nenechme se zlákat reklamami a „nezištnými dobrotivými půjčovateli peněz“, omezujme svoji spotřebu, řádně vychovávejme svoje děti a hlavně nedělejme dluhy, protože výpůjčkami peněz si spolehlivě způsobíme problémy. O životní úroveň našich politiků se nebojme, ti ani za sebevětší krize strádat nebudou a i kdyby si na oko snížili platy, stejně najdou způsob, jak se skrytě odškodnit.

 

I kdyby se již teď hned začalo s důslednou mravní výchovou ve školách a tvrdými represemi nejen za trestnou činnost, ale i za prokazatelnou nemravnost, praktické výsledky v politice by bylo možno očekávat až za zhruba 20 let. Pokud se však našim nerozumným, nevědomým a planě „humanizujícím“ politikům podaří cílenou tolerancí k nejrůznějším projevům nemravnosti a dokonce zločinnosti (viz § 12 odst.2 nového trestního zákona) vypěstovat v naší společnosti představu, že nemravnost a zločinnost je koneckonců zcela normálním sociálním jevem, bude to naprostá společenská katastrofa.

 

V zájmu objektivity nelze ovšem zastírat, že provázanost našich politiků s nemravným společenským prostředím je natolik úzká, že nezřídka již nelze odlišit, do jaké míry je obecná společenská nemravnost pouze jejich dílem a do jaké míry je i dílem ostatních společenských skupin, které využily změny společenských podmínek a v zájmu prosazení svých vlastních zájmů si mylně vykládají řadu základních pojmů, včetně demokracie, humanity, spravedlnosti, mravnosti apod. Nelze např. nevidět významný vliv advokátské lobby na zákonodárnou činnost, ani to, že v tomto státě se vytvořil svébytný a mocný soudcovský stav, který si ve vlastní anebo cizí režii dokonce nepokrytě osobuje právo postavit se i nad ústavu a zákony. Někteří nejvyšší představitelé justice jsou přitom úzce provázáni s politiky, kteří je do jejich postů protlačili.

- 49 -

 

 

Jakékoliv slevování z kategorických mravních imperativů, snižování mravních nároků na sebe i na ostatní spoluobčany, protlačování vlastních zájmů nad objektivně seznatelné zájmy celé společnosti, benevolence k některým druhům kriminality (zejména k podvodům a drobným krádežím) a k různým až doposud beztrestným projevům nemravnosti, upřednostňování základních lidských práv zločinců na úkor lidských práv slušných lidí a dokonce přizpůsobování se mentalitě méně vyspělých národů (problematika imigrantů z rozvojových zemí) anebo etnik (problematika Romů) je chování společensky rozkladné a zhoubné. Pokud se tak chová jakýkoliv politik, mělo by to vést k jeho doživotní politické diskvalifikaci a žádný alibistický argument by jej neměl zachránit. Dlouhodobé opakování jakéhokoliv zvyku anebo osvědčeného způsobu chování (včetně nepotrestané zlodějny, podvodu, příživnického způsobu života apod.) se totiž časem stane genetickou výbavou potomků a patrně bychom nechtěli, abychom se jednou stali národem nemravů, ne-li rozených zločinců.

 

UPOZORNĚNÍ!

 

Kterémukoliv čtenáři má tato úvaha sloužit k hlubokému zamyšlení nad soustavným historickým opakováním neuspořádaných společenských poměrů a lidských chyb, současným nemravným společenským prostředím a neutěšenou politickou situací, neuspořádanými anebo i rozvrácenými mezilidskými vztahy i nad sebou samým. Pokud pak kterýkoliv politik po přečtení této úvahy podrobí sám sebe poctivé niterné autopsychoanalýze a poté dojde k závěru, že právě on vždycky nezištně sloužil lidem, nikdy se z titulu své funkce neobohatil, nikdy nevyužil získaných informací ve svůj anebo cizí prospěch, nikdy nepřijal pro sebe nebo pro jiného nezasloužený prospěch anebo výhodu, nikdy se proti politické kultuře neprovinil a beze zbytku splňuje všechna uvedená kritéria mravnosti, pak se jej zde uvedené výtky na adresu politiků netýkají. Takových dokonalých politiků však jistě nebude mnoho, protože kritéria mravnosti jsou velice náročná a v nemravném společenském prostředí se jen velmi odolní lidé dokáží chovat mravně. Čím je také společenské prostředí nemravnější, tím je mravné chování obtížnější.

 

„Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti.“ (české přísloví)

 

 

 

 

V Plzni dne 14.2.2008

(doplněno 13.1.-15.4.2010, 31.10.-28.12.2011, 27.-28.6.2012)

 

 

 

JUDr.Oldřich H e i n