hostií se nenajíš

„Kolik spotřebujete vazelíny?“ ptá se kominík opilých jeptišek.
Abatyše mu sáhla na zadek.
Prý pro štěstí.
Pak si hrála s jeho štětkou.
Jak na kališti kanci s kukuřičným klasem.
Když se ohnula, tak ji zpod hábitu koukalo světské prádlo.

Kněz se ptá mladíka jestli se osahává, že se to bohu nelíbí.
Ten má, ale starosti.
Smrká do vyšívaného kapesníku, který nezaplaší klukovské sny.
Jsou v nich nahaté ženy.
Nic o nich nepoví chlapovi, co smrdí tabákem a výčitkami.
I jeho nedostupná kráska kouří cigarety.
Jen mnohem lépe voní.

„Překvapuje mě jak dlouho člověku vydrží jizvy na těle, ačkoli ta událost je už dávno pryč. Třeba taková jizva na dlani, kdy jsem chtěl krájet o zabijačce u babičky sádlo, ale nůž byl tak mastnej od sádla, že mi sjel, a v momentě jsem měl dlaň plnou krve. Ta jizva tam pořád je. A máma už je na pravdě boží. Všichni jsou pryč,“ řekl soused před klášterem odkud vycházel kominík s úsměvem na tváři.“
„Zrovna vyprodukovali zrcadlo, kde se vidí jen lidé s úsměvem.“
“Upíři se musí chechtat. Odteď jim stačí vážná tvář a nebudou odhaleni. Tolik, krve mi tehdy teklo a žádný upír se neobjevil. Jen matka,” řekl soused a sáhl si na kominíka pro štěstí.
“Oni přichází jen po setmění,” řekl jsem.
“A taky bylo kolem hodně česneku a majoránky,” řekl soused a trochu sazí mi usadil na nos.

PS.

Těžko se uhýbá ranám s pažemi svázanými za zády.