v tříšti lidského studu

„Máme zavřeno!“ vykřikuje majitel tiskárny, který neměl nikdy rád slova.
Chce si hrát, protože večer našel kapslovou pistoli i s náboji.
„Nikdo za mnou nepřijde,“ smutní jeho sousedka.
Každý ten svět cítí jinak.
„Nejsem ten správný člověk,“ říká ji muž přes mříž staré tiskárny.
Myslí na pistoli a houpacího koně z kterého lezou žíně.
Jsou lidé, co ti chtějí pomoci, i když ty nechceš.
Namáčí ručníky a dávají ti je na hlavu.

Podíval se na ni, jak na kamenný obřadní stůl z něhož stéká krev.
U paty kamene již černala.
Budila dojem pole borůvek, kdyby tam nelétalo tolik much.
„Vy se necítíte sám?“
Tančila v řetězech vánočních, aniž by pohnula řasou.
Byl to ten okamžik, kdy záviděl bláznům.

„Už jsem k ničemu,“ řekla.
Nerozmlouval jí to.
Obklopil ji kruhem pekelného ohně.
Byla nadšená.
„Takhle už jsem se dlouho nezahřála.“
Na silnici za jejími zády se srazily dva kloubové autobusy.

PS.
Snadno se člověk ztratí ve slůvku chci.
Všechno jde, když se chce?