V muzeu skončil ruksáček Ferdy Mravence

Všichni jsme koukali do země, jak jsou lidé naučení, že v čekárně u doktora se moc nemluví.
Tedy pokud to není u psychiatra.
Tam se vždy najde nějakej brepta, co něco omílá.
Posledně tam jeden nasadil jehlu na desce, že je úplně blbej, že měl přijít před měsícem, ale že si popletl datum.
Kdokoliv další přišel, tak se to dozvěděl.
A když dlouho nikdo nešel, tak to alespoň zopakoval.
Hledal oči u nichž by se mohl zaseknout.
Všichni je stáčeli všemožně jinam, protože v čekárně u psychiatra má každej dost svejch důvodů proč je blbej.
Všichni jsme tak trochu pokrytci, kteří pokrývají především vlastní potřeby.

Umíte roztočit nad hlavou klavír?
Jistě se najde moudrý dospělý, co vám to zakáže.
Je to nebezpečné a nedává to dobrý smysl.
TĚŽKO se divit, že při náboru k cestě na Mars se přihlásilo již 200 000 lidí.
I když je to bez možnosti návratu.
Zrovna jsem četl citát, který tvrdí, že bojovat za mír je stejné jako souložit za panenství.

Já byl někde tam uvnitř s vlhkou pyramidou v hlavě.
S kombinací k sejfu, co nemá zadní stěnu.
S chutí mandarinek na jazyku.
Vačicí pod postelí.
S láskou na poslední pohled.
I já měl svoji víru.
Jako člověk z Bradburyho povídky, který volal telefonem do svého rodného městečka, jen proto, aby dýchal zvuky odtamtud sálající.

PS.
PROSÍME POŘÁD BOHA O POMOC.
Ale co vlastněme chceme?