Tanečnice

Anotace: Kráčela městem, zmoklými ulicemi, podpatky klapaly na kočičích hlavách. Studená voda...

Kráčela městem, zmoklými ulicemi, podpatky klapaly na kočičích hlavách. Studená voda protékající pod nohama, která by jí jindy brala rovnováhu ji dnes poprvé netrápila. Šla pouze v šatech a lehkém šálu, přestože tu noc bylo docela chladno. Ale ani to ji netrápilo.
Zastavila se před jedním z domů na hlavní třídě, dívala se pár vteřin do jeho zářících oken, poslouchala smícha hudbu, linoucí se z jeho nitra. Vstoupila dovnitř, zahalená v tom promoklém šálu, nikdo si jí nevšiml.
Vklouzla do šatny, tak důverně známé, vše ji uklidňovalo, zlomený háček na kabáty (třetí zprava nad lavičkou blíže k oknu), zrcadlo s malými šmouhami od rtěnky, zeď s vyškrabaným nápisem (co je tam vlastně psáno?)... svlékla se a osušila připraveným ručníkem. Ještě zýval čas.
Postupně protahovala lehce ztuhlé svaly, dávala pozor, aby se krev vlila do konečků všech prstů, aby v ní nezbyl žádný zlý pocit. Oblékala se pomalu a systematicky, obouvala si boty, točila se před zrcadlem, naposled upravovala vlasy. A pak už byl čas jít.
Vstoupila do sálu. Nerozhlížela se moc kolem sebe, nikdo ji vlastně nezajímal, ne potom, co ho našla pohledem. Pousmála se, vážně, jako malá holčička když si prvně obleče maminčiny šaty a kroutí se před zrcadly. Zatočila se na místě, na okamžik se vystavovala neho pohledu... Podívej, jak jsem krásná!
Pod bledou kůží prosvítaly sítě modrých žilek, jen slabě, jako v nejkrásnějším mramoru, vlasy se vlnily v sněžně bílých kaskádách na ramena a z ramen vyrůstala dvě křídla, perleťově růžová a jemná jako u vážky nebo zvláštního motýla. Přistoupila k němu, náhle nejistě a váhavě. Vztáhla tu bledou ruku, na kterou se nemohla vynadívat.
Jen pár vteřin než překonali tu vzdálenost mezi sebou, jen tolik byla nejistá. A pak už ne. Vše bylov pořádku. Hrála hudba, pomalá a tichá. Nevnímala nikoho kolem sebe a přece věděla, že se na ní dívá celý sál. V otočce lehce mávla křídly a jen na okamžik se ocitla nad parketem, vzápětí dostoupla ladně zpět, na špičku, bylo to snadné jako dýchání....
Dívala se mu do očí a šeptala, napůl mlčená a napůl řečená slova, která nikdy nikdo nezachytil (i když to později pár lidí tvrdilo). Děkovala za to, že přišel, za to, že jí nevyčítá ta nádherná křídla, když pro něj zbyly jen kosti a šupiny. Ukazovali spolu každému to, co zděšení a nešťastní lidé po proměně potřebovali vědět a vidět.
Že nezáleží na tom, co bylo člověku to divné odpoledne dáno a kolik snů zbořeno. Protože vždycky se přece dá začít znovu... Vždycky je čas ještě začít trošičku snít.