Příliš mnoho utrpení

Na zahradě si hraje krásná malá Alinka, ty její krásné blonďaté vlásky ji vlají jako to nejněžnější chmýří pampelišky na nebeské louce, tu volá maminka ,,Ali, pojď domů, už je večeře" Alinka položí na svém pískovišťi panenku Samuelu a jde...Je neděle Alinka, už podle nebes pozná, že by ji maminka nebo tatínek měl volat, ale neděje se tak, tak jde k plůtku přes který nikdy neviděla, ale díky tatínkové roztržitosti je před ním bouda na kterou si stoupne a přes plot vidí stařičkou babičku opírající se o hůl z místního bukového lesu, když tu z nenadála se ozve tatínek ,,Ali! co jsem ti říkal o tom plotu!?" Alinka tedy sleze a utíká tou zasetou zahradou pěnkavek její rodičů domů. Alinka povyrostla maminka musela zpátky do práce a tatínek dělal přesčasy a vždy se vracel později domů. Alinka si toho brzy všimla a té příležitosti využila, přistrčila si tedy znovu tu bedýnku na které stála co tatínek raději schoval do šupny k plotu a znovu vydí tu stařičkou babičku jak jde od jabloně domů, opírá se o svoji hůlku a zastaví se. Alinka s úžasem na ní kouká, když tu se babička otočí a usměje se na ní, jenomže v tu chvíli se vracel tatínek a vidí ji. ,,Ali! co jsem ti říkal!" ,,Ale proč tati!?, se tam nemůžu chodit dívat, vždyť je tam jenom ta stařenka a ta stará jabloň." ,, Okamžitě pojď domů!" odvětil tatínek. Na prahu dveří jejich šťastné rodiny ji zastavil a pravil ,, Alinko moje milovaná, tam nesmíš se chodit dívat a už vůbec né, že tě tam napadne jít! " Alinka posmutněle pokrčí rameny a jde domů. Utíká den za dnem, zákaz za zákazem a tak dále a dny jdou plynule dál jako příběh sám s životem. Jednoho dne však Alinka přes plot vidí otevřenou branku k babičce a řekne si ,,tatínek mě vždy učil dělat dobré skutky, půjdu ji zavřít, ať ta nebohá stará babička k ní nemusí." Když však branku zavírá tak se ze staré slamněné chaloupky s dubovými vrátky ozve. ,,Alinko pojď dál, jen pojď dál" . Ten hlas je tak příjemný a něžně vábivý, že Alinka neodolá a jde. Vejde dovnitř a najednou z kouzelné chaloupky vidí uvnitř posmutnělou ušmudlenou chatrč. Vydá se po schodech které před sebou vidí, vyhýbá se však zábradlí, které je zbarvené červenou barvou a jde. Nahoře vidí jediné pootevřené dveře, z kterých svítí zlatavé paprsky jako od sluníčka a vstoupí. A však místnost v které se objevila, je prázdná temnými kouty, až žalostně temná a smutná. Když uprostřed místnosti spatří stařenku se svojí holí jak sedí na polorozpleteném proutěném křesle a přes háb, který kryje stařenku a ona k ní jím sedí zády. Alinka tedy na stařenku promluví, ale stařenka ani na poslední dotázání jejího andělského hlásku nepromluví. Alinka tedy opatrně přistupuje k ní a říka ,, babičko já" ani větu nedokončí a babička vstává přistoupí k ní a pohladí ji po těch jejich heboučkých dolíčkách ve tváři vedle úsměvu a usměje se na ní taky. Pak však zvedne hůl a přes její hedvábné tváře praští a Alinka upadne na tu studenou zem a s perlamy jak ze Zeusova chrámu vzlyká, ,, babičko proč?" Babička neodpoví a udeří znovu a tak tvrdě že lícni kůstky princezny prasknou jako vlašský ořech. Alinka pomalu tváří padá k té chladné pokřyvené zemi ve světničce. Chce dál plakat, ale skrze bijící hůl již nemůže. Babička ji bije znovu a znovu dokuď se ta mizerná podlaha nezbarví jak Jaderné moře plné bezmoci co tato chvilka nadělila.Alinka ještě chvíli sýpe a sténá a však pomalu a jistě svou svíčku posledním dechem zhasíná, kde v tratolišti krve krutě v bolesti a sama umírá....Vetchá stařenka se pousměje, zavře a zamkne dveře na tři západy, aby snad teď měla jistotu, že zlo v ní z té místnosti už nikdy neodejde...