Já to zvládnu 24

Já to zvládnu 24

23

Když jsem byl zavřený, psal jsem si jenom s babičkou.
„ Nesmíš pít, nedělá ti to dobře, vzpomeň si na tátu“, takhle a v různých obměnách končil většinou každý z dopisů.
To cenzura nesmazala, ale jinak některý z jejich dopisů byl i z polovičky začmáraný černou barvou.
Jo babička. Když u soudu četli rozsudek, tak po vyslechnutí jednoho roku nepodmíněně na celou síň hlasitě vykřikla otázku, jestli je tohle vůbec možný!
Po jeho jednání na chodbě prý děsivě seřvala mého obhájce, kterého mi přidělili.
Byl z našeho města a opět jsem ho viděl jen dvakrát.
Křičela na něj, že si vůbec nevšimla, že mě obhajuje a lidem na chodbě dost hlasitě říkala, že tohle by se v normálním státě nemohlo stát.
Děda prý měl co dělat, aby ji rychle odvedl…
Po mém večerním příjezdu byl děda ve službě a babičku jsem asi trochu zklamal, ale nedala to moc znát, byl jsem opilý.
Na druhý den hned slibuji, že si najdu práci a od nového roku budu makat a pití bude jen občasné, že to mám promyšlené.
Z okna vidím, že tři paneláky již stojí a práce je pro řemeslníky, takže zedníci již pryč, ale abych se ptal tam, mě ani nenapadlo.
Vydal jsem se do pět kilometrů vzdáleného městečka, kde jsou dvě fabriky.
Pro jednu jsem se měl vyučit strojním kovářem, v té druhé se dělali piana, v širokém okolí známá to Pianovka.
Měl jsem štěstí, paní na osobním mi říká, že již měsíc jim chybí někdo na přemisťování nástrojů a ženské si to musí dost často tahat sami
Celkem sympatická. Když ji říkám, že jdu z vězení, ptá se jen za co a telefonuje mistrovi, který je z našeho města, zná dědu a říká, že to je poctivý chlap.
Má práce bude spočívat hlavně v tom, že budu piana přemisťovat na různé dílny, finále je u ladičů a poté s nimi na sklad.
Tak od nového roku jsem nastoupil a nebylo to zlé v té Pianovce.
Tedy až na to brzké vstávání, v šest musím být u píchaček.
Nic těžkého, jsem transporťák.
Když je někde něco potřeba, v rozhlase se ozve, abych se dostavil tam a tam, já přivezu či odvezu, s něčím pomohu, stále dokola.
Hlavní stan mám v kotelně, kde je i má skříňka a schází se tam kuřáci, ale až později jsem zjistil, že i pijáci.
Hlavní kotelník Mirek mi hned hlásí, že byl v hotelu, když jsem perfektně sundal toho frajera domovníka.
Na otázku co mi udělal, jen říkám, že pronesl něco ošklivého a nechci o tom mluvit.
Mám dost času se po fabrice i toulat, často jsem v truhlárně, kde mi to příjemně voní a dělá tam i kluk, se kterým jsem chtěl utéct za hranice.
Také si hodně povídám s panem Jírou, slepým ladičem, kterému bylo již hodně přes sedmdesát. Je to místní legenda a hned jsem ho měl rád.
Ženských je tam většina a některé se mi dost líbí, ale jen pozoruji.
Změna přišla začátkem března.
Jsem ve skladu ve třetím patře.
Veliká podkrovní hala, kde to voní dřevem a novotou, nástroje jsou přikryté igelitem a vždy tam cítím zvláštní atmosféru.
Musím do expedice odvézt tři kousky a druhý den pojedou někam do světa.
Když jsem si první piano připravil a chci jít pro druhé, přijel výtah a vyšla z něj neznámá dívčina, která v ruce drží nějaká lejstra.
Nevím, proč mě napadlo, že vypadá jako židovka, když jsem žádnou naživo asi neviděl.
Je zajímavá. O něco menší než já, štíhlá, černé vlasy a hezké rty, výrazný nos.
Na sobě má modrý rozepnutý pracovní plášť a pod bílým tričkem jsou znát jistě pěkná prsa.
Když zabloudím dopředu, je hodně podobná herečce, která nás před volbami s kolegou naváděla, ať přemluvíme bábu i dědu…
Směje se hezky, jmenuje se Věra a je dost upovídaná.
Bylo ji třiadvacet, má po škole, začala pracovat ve vzdáleném hlavním závodě a tady je na dvouměsíční stáži, aby poznala provozy.
Líbí se mi. Moc dobře vím, kde jsou další piana, ale říkám, že je musím najít a začínám z druhého konce.
Věra mi pomáhá a proplétáme se spolu.
Asi dvakrát se jakoby nechtěně loktem dotknu jejího těla a jednou se i ona na mě téměř přilepí a na zádech cítím její prsa.
Kdybych měl malinko upito, určitě bych ji hned balil, mám pocit, že se ji líbím.
Když se loučíme, říká mi, že se určitě uvidíme osmého, kdy máme my žnský svátek a podnik chystá oslavu a bude i kapela.
Takže doufá, že také přijdu a dáme si spolu nějaké to vínko.
Cítím, že cosi poruším.
Vím, že když je lehká špička, jsem docela dobrý a mám správnou vyřídilku, rád se směji a umím využívat vyčtená moudra, abych oslnil.
Ale také vím, že většinou ujedu a přijde průšvih...
S pitím jsem se držel plánu, který jsem si určil už na samotce.
Piji jen večer doma, venku zásadně ne a většinou začínám když jde babička s dědou spát.
Soboty jsou ještě pracovní, ale večer je můj a druhý den nemusím vstávat.
Bílá bandaska zahálí, ale ve sklepě je vždy řada láhví.
V hotelu jsem byl jen jednou pozdě večer pro cigarety.
Číšníci mi ani slůvkem nic nepřipomínali a když jsem se na ulici někdy viděl s domovníkem, oba děláme, že se neznáme.
Takhle jsem to vydržel přes dva měsíce...
Dilema...
Ale Věra mě vlastně pozvala, tak žádné dilema, bylo mi jasné, že přijdu a napiji se, ale velmi opatrně...
Jídlu jsem nikdy moc nedal, ale ten den jsem jedl dost abych nebyl odpoledne na lačno.
Když jsem přišel do velké a upravené jídelny, neměl jsem nejlepší pocit.
Nemám totiž jen dobré reflexi, ale i tušení či intuici, která mě někdy nezradí.
Ten špatný pocit musí rychle zmizet.
Sedím u dlouhého stolu, vedle sebe mám Mirka, který si přivedl i manželku, jsou tam chlapi s údržby a truhlárny, každý druhý má doprovod, je tu spousta lidí.
Na pódiu ladí kapela, Věra sedí s ženskými blízko pódia, velkou vodku, kterou mi nalil Mirek, jsem neodmítl, přiťukli jsme si „vejdi a neubliž“ a šup na ex.
„Zatím klídek“, říká Mirek, „ale uvidíš později, až stoupne hladinka v krvi, to bude teprve veselo ale já budu hodný, mám anděla strážného“.
Mě už hladinka trochu stoupla, vodku jsem pil snad po druhé v životě a mám v sobě tři větší panáky.
V těle je příjemné teplo a trvá předsevzetí, že panák bude již jen jeden a pak budu usrkávat nějaké slabé víno.
Po menším panáku jsem ve střehu, konferencier hlásí, že po přestávce přijde na řadu i Petr Novák.
U Věry jsem byl první.
„No konečně“, říká mi když se ploužíme při Náhrobním kameni.
Když odvětím, že o ni byl velký zájem, opáčí, že hezkých kluků je tu málo a přitiskla se víc.
Už jsem ve formě a o přestávce ji na chvilku zvu k našemu stolu.
Vodku již odmítám. Mirek nám nalévá víno, já jen usrkuji, ale chuť začíná být silná a uvědomuji si, že tohle by měl být okamžik, kdy začít pít sodu...
Věra mi slibuje, že když budu hodný, zítra mi něco zahraje ve skladu.
Hudbu má ráda, hraje ještě na housle a kytaru, snad se ji podaří dělat muziku profesionálně...
„ A co ty, tady asi nechceš být věčně ?“, ptá se.
S nějakou maturou a dalším moc oblbovat nemohu, pár lidí mě zná, tak se zatvářím tajuplně, naladím hlas a hodím tam kousek z Jesenina ...

Kdo jsem? Co jsem? Snílek z dlouhé chvíle,
blankyt očí v mlhách ztracený.
Prožil jsem ten život ledabyle
jako všichni druzí na zemi...

„Ještě jsi ho neprožil, ty poeto“, říká mi, pohladí po ruce a musí jít zase za ostatními, ale ještě se určitě uvidíme.
Chlapi se shodují, že po mě Věra jede a i ženské souhlasí.
Neprotestuji, sklenku vína jsem vypil a chci na Mirkovi jen maličkou vodku, hodím ji do sebe a jdu na záchod.
Když močím, přijdou dva chlapi, hlasitě se smějí a ten co stojí tak metr ode mě, je policajt, se kterým jsem se seznámil před rokem a něco u Hvězdy.
Vím, že se ke mně na chvilku otočil, já tam stojím jako solný sloup, čumím do žlábku a čekám až vypadnou.
Do té doby jsem ho neviděl, to znamená, že přišel později a teď sedí u dlouhého stolu se ženskými, je tam i Věra, kam jsem slíbil přijít a pozvat ji k tanečku.
Mirek ví, za co jsem seděl, rychle mu říkám o tom policajtovi a ptám se, jestli ho zná.
Zná ho trochu, dělal elektrikáře, nedávno se oženil a ta dívčina vedle je jeho manželka.
A hned mě upozorňuje, že akce v hotelu s domovníkem se mu líbila, ale tady musím dát pozor a pořádně, aby nebyla znovu basa.
A dál?
Dost mlha.
Opil jsem se, ale myslím, že svádět to jen na policajta nejde.
Ten blbeček rozhodně mohl za to, že vyzvat Věru k tanci jsem nešel, představa, že tam bude potom vyprávět, co jsem zač, je nesnesitelná…
Pomáhám si raději vodkou a za nějaký čas se snažím potácivě dorazit na záchod.
Ještě pamatuji, že mě z repráků doprovází rokenrolový Trezor a já si cestu značkuji zvracením, abych téměř před cílem padl na nějaký obsazený stůl, který se mi tam připletl…
Jak jsem se ocitl v kotelně nevím, ale ráno jsem se probral na dlouhé lavici u skříněk a je mi děsně špatně.
Vlastně mě chlapi vzbudili, rozhlas žádal transporťáka.
Jsem na dílně v prvním patře, tam je výtah vedle velkého schodiště.
Nevím jak, ale kolečka mě navedla přímo k němu a pak to už frčelo dolů a pořádné bum…
Domů mě odvezl mistr.
Mám přijít zítra a budeme to řešit.
Nic se neřešilo, už jsem se tam neukázal a nikdo mě nehledal!
Autor Pech, 21.01.2023
Přečteno 24x
Tipy 1
Poslední tipující: stormeater
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí